Zvyky a obyčeje na Karlovarsku

PhDr. Stanislav Burachovič

OBSAH:

Čas adventu a vánoc na Karlovarsku
Od Dušiček do Mikuláše
Mikuláš
Vánoce
Štědrý den
První svátek vánoční
Druhý svátek vánoční
Karlovarský Silvestr

Čas adventu a vánoc na Karlovarsku

Motto: "Avšak co my, lidé ve městech, víme o tajemných pověrách těchto dní na našem venkově. Vzpomeňme jen básně Erbenovy, jak chudě a smutně žijeme tu mezi čtyřmi stěnami vysokých činžáků: ale přece jen snad zůstalo nám něco z toho, třeba jen málo, třeba je to už hodně porušeno a pokaženo, co nám připomíná ony anonymní básníky, kteří dovedli básnit nejen krásnými slovy, ale i činy, pohybem rukou, tancem a úsměvy a kteří dovedli tak bojovati v těchto čarovných dnech s mocnostmi zlými i dobrými, pány nebes i pekel, s pány osudu i s pány záhrobí." / Jaroslav Seifert, l925 /

 Následující stručný přehled zachycuje lidové obyčeje a pověry v době adventu a vánoc v širším regionu Karlovarska v podobě, v níž se zachovaly zhruba do první světové války. Poté došlo nejen zde, ale i v celoevropském měřítku k rychlému odumírání obyčejových tradic. Příčin byla celá řada. Již od druhé poloviny l9., století docházelo k celkové změně životního stylu. Do té doby převládající venkovský způsob života, vlastní živná půda lidové kultury, nezadržitelně ustupoval poměštění. Venkovský ráz se všemi jeho projevy byl stále výrazněji stírán způsoby městskými. To byl logický důsledek industrializace, rozvoje vědy, techniky, vzdělanosti a sílícího vlivu hromadných sdělovacích prostředků. Svou roli sehrálo i dlouhodobé osvětové působení proti pověrám a pověrčivosti. Nemalý podíl mělo též oslabení vlivu církve a všeobecné zrychlení životního tempa.

 

Od Dušiček do Mikuláše

Již skončily krásné podzimní dny a krajina západočeských lázní se zahalila nevlídnými mlhami nebo záclonami chladného deště. Hory v listopadu už většinou kryla bílá sněhová peřina bičovaná ostrými severními a západními větry.Nastalo tzv. dušičkové počasí. V tu dobu vesnice ztichly, z mlhy se ozýval do dálky jen typický zvuk - mlácení obilí cepy.

Den vzpomínky na zesnulé, tzv. Dušičky, byl stanoven na 2. listopad v roce lOO6 papežem Janem XIX. jako křesťanský obřad uctívání mrtvých. O Dušičkách lidé navštěvovali hroby svých zemřelých blízkých. Hroby se vždy zdobily květinami, věnci a byly na nich zapalovány svíčky, dříve i větší světla. Na hroby dětí se dávaly papírové polštářky, aby se dětem " dobře leželo ". Aby nebyl rušen klid mrtvých, nemělo se 2. listopadu pracovat a podnikat dlouhé cesty. Pozdě večer a v noci lidé jen neradi chodili ven. Vyhýbali se kostelu a hřbitovu, neboť v tu dobu prý duchové sloužili mši.

Třetího listopadu byl oslavován patron myslivců sv. Hubert. Byl též považován za ochránce proti vzteklině. Velké hubertovské oslavy myslivců se konaly v Odeři. V Radošově onoho dne pořádali lovci hon na srnčí zvěř.

Na sv. Martina, tj. ll. listopadu, se dříve všude pojídala husí pečínka. Krmné husy byly v ten čas nejlepší.

Na sv. Cecílii, 22. listopadu, se po celém kraji konaly oslavy hudebních sdružení, neboť sv. Cecílie byla patronkou hudebníků. Ve městech i na vsích se koncertovalo, tančilo a smálo žertovným přednáškám na téma hudba a hudebníci.

Taneční zábavy končily 25. listopadu o sv. Kateřině. Až zhruba do roku l9OO byl zákaz tance po tomto datu víceméně dodržován. Říkalo se, že kdo tančí po sv. Kateřině, dostane křivé nohy.

Na Kateřinu nebo o několik dní později v čase adventu začínaly na vsích přástky, tj. předení lnu. Trvaly až do masopustu. Přástky zanikly v kraji mezi Chebem a Karlovými Vary na sklonku l9. století. Jako desítky jiných zvyků, tradic a obyčejů ustoupily rozvoji techniky a industrializaci. Večer po skončení všech domácích prací se ženy a dívky scházely v předem určené chalupě a spřádaly na kolovratech len. Přástkové domy se střídaly vesměs po 3 dnech. Přástky trvaly od 7 do lO hodin večer. Kromě pilné společné práce přinášely i oblíbené zábavy dlouhých zimních večerů. Zpívaly se písničky, vyprávěly strašidelné historky, pověsti, pohádky a také se hrály rozličné hry. Vedle přástek se někde ženy scházely i na draní peří. Na Chebsku ženy sedávaly v kruhu kolem otevřeného ohniště na roštu, dým odváděl speciální kouřovod tvaru trychtýře. Děti seděly na lavici podél zdi, občas zašli i mládenci a labužnicky pokuřovali z dýmek. Jako pohoštění se podávala vařená červená řepa se solí a chlebem i se sladkou červenou šťávou. Večer končíval písničkou, ba i tancem.

Nejpozději o přástkách se obydlí muselo zajistit proti zimě. Chatrné stěny chléva byly obloženy mechem, slámou, rákosem či obity prkny. Podobně se zateplovaly i dveře domu. Hospodář také připravil " zimní okna ", tj. zavěsil vnitřní okna, parapety vystlal mechem, na který hospodyně naskládala jablka.

Začátkem nejtajuplnějšího období zvykového roku byl den sv. Ondřeje, připadající na 3O. listopad. Noc ze 3O. listopadu na l. prosinec zahajovala čas adventu a vánoc. V onu noc podle lidové víry rejdili všichni zlí duchové, proti nimž se člověk musel bránit. Sedláci proto do hnojišť zapichovali košťata či pruty, aby jim duchové neočarovali dobytek. Někde vsí obcházely halasící průvody k zaplašení zlých sil. V novější době ovšem vyúsťovaly v různé taškařice, kdy např. mládenci zatarasili domovní dveře, aby lidé nemohli ven, vysazovali zahradní dvířka a odnášeli je, což činili i s pracovním nářadím. Též sundavali okenice, rozbíjeli ploty a házeli dřevěné záchodky do rybníka. Přes mosty a lávky napínali provazy. V Nových Stanovicích o půlnoci vyhazovali z oken staré hrnce, jejichž hluk měl zahnat zlé mocnosti. Ondřejská noc byla nocí věštebnou. Lilo se olovo a házelo botou či pantoflem. Bota se házela za sebe vsedě zády ke dveřím. Když špička boty po dopadu na podlahu směřovala ze dveří, pak měl házející přijít v příštím roce z domu / do ciziny aj. / nebo se oženit, vdát, popřípadě i zemřít.

Děvčata ráda tahala se zavázanýma očima polínka z hromady palivového dříví. Když si

děvče vytáhlo rovné polínko, byl jí zaručeně souzen hezký urostlý muž. Když však vytáhlo křivé, pak muselo počítat s křivým a hrbatým manželem. Hodně sukovité poleno značilo muže surovce.

Rozšířené bylo tzv. zvedání hrnků. Pod různý počet obrácených hrnků se vložily rozličné předměty, např. kousek uhlí, chléb, peníze, panenka, sirka, hřeben, prsten aj. Pak bylo hrnky zamícháno a každý hráč si zvedl tři. Výklad předmětů byl následující:

uhlí = úmrtí, smutek či bída

chléb = dobrá úroda, blahobyt

peníz = bohatství

panenka či sirka = otcovství nebo mateřství

prsten = sňatek, zásnuby

kousek červené látky = radost

hřeben = nemoc či vši

 
V Děpoltovicích stavěli hrnky na podlahu a vpustili k nim husu či housera se zavázanýma očima. Osud určil hrnek, který husa převrhla.

Někde do kruhu děvčat přinášeli housera se zavázanýma očima.Na kterou dívku zamířil, ta se měla v příštím roce provdat. Děvčeti, které houser poštípal, hrozil v nastávajícím roce morální pád.

Již vzácně se po první světové válce lámaly tzv. ondřejské proutky. Dívky ulomily tři větvičky z jabloně, hrušně či třešně. Během lámání si měly v duchu myslet tři přání. Větvičky pak daly do vázy s vodou a jestliže do vánoc vykvetly, pak se měla přání splnit.

Děvčata též večer třásla plotem a k tomu říkala:

" Prosím já tě Ondřeji,

zjev mi mého milého,

co já půjdu za něho !"

 
Odkud se během třesení s plotem ozval zvuk / zpravidla štěkot psa /. odtud měl přijít nastávající milenec či manžel. Kromě zmíněných byl ondřejský večer spojen s četnými dalšími zvyky a pověrami.

Čtvrtého prosince, na sv. Barboru, si děvčata nařezala větvičky z břízy, višně či třešně a dala je do vody k teplu. Jestliže " barborky " do vánoc vykvetly, pak z toho bylo usuzováno na budoucí štěstí, známost, sňatek. Naopak, jestli ratolesti nevykvetly, značily nemoc, neštěstí, ba někde to bylo bráno jako znamení, že dívka již není pannou. Na druhý svátek vánoční a na Nový rok se zelené větvičky někde používaly k vyšlehání pro štěstí.

Období zhruba od l. do 24. prosince se říkalo advent. Adventem byly souborně označovány první čtyři neděle nového církevního roku, přípravná doba na vánoce. První adventní neděle je pohyblivým svátkem. Po dobu adventu bylo zvykem zavěšovat do

místností / často na strop či lustr / ozdobený věnec z chvojí, který zpravidla nesl 4 svíčky značící adventní neděle. Adventní věnce byly na Karlovarsko zavedeny až kolem roku l9OO mládežnickými a tělocvičnými spolky. Novodobou věcí byl též tzv. dětský adventní kalendář s cukrovím a čokoládou, zavedený vlivem školy.

 

Mikuláš

Čas rychle ukrajoval poslední dny roku. Znamením blížících se vánoc byla pro malé děti mikulášská nadílka. Mikuláš, onen pro děti tak významný den, připadá na 6. prosince. Mikulášské obchůzky se však konaly již v jeho předvečer, tedy 5. prosince. Postavu Mikuláše coby štědrého roznašeče dárků ale i postrach zlobivých dětí zaznamenávají prameny zhruba od roku l5OO.

Někde chodíval Mikuláš až pozdě večer, když děti už spaly. Před spaním pověsily do oken a na dveře punčochy a sáčky nebo stavěly před dveře boty, aby měl Mikuláš kam vložit nadílku. Ráno v nich nacházely jablka, ořechy, cukroví, perník a jiné dobroty, nebo ovšem, jestli děti zlobily, též brambory a uhlí.

V některých obcích se Mikuláš ohlásil jen za dveřmi cinkáním zvonku a řinčením řetězu. Dárky vhodil pootevřenými dveřmi do místnosti.

Nejčastěji ale Mikuláš chodil večer k dětem domů. Někde chodil sám, jinde jej doprovázela strašidelná bytost zvaná " Cempr " či " Krampus " a dva andělé. Mikuláš byl oděn jako biskup, v červeném a bílém šatě, s dlouhým bílým plnovousem, s biskupskou mitrou, berlou a zvonkem. Někde se oblékal do kožichu a kožešinové čepice, plstěných holínek a silných rukavic. V Jenišově a Nových Stanovicích měl oblečení starého čeledína. Vždy nesl v ruce pometlo či hůl a pytel s dárky. " Cempr " byl podobný čertu, celý černý nebo červený. Měl dlouhý červený jazyk, řetěz a pometlo, ocas a dlouhé uši. Na zádech nosil pytel na neposlušné děti. Strach nahánějící postava byla často oděna do naruby obráceného ovčího kožichu či obalena hrachovinou.

K Mikuláši děti říkaly:

Milý dobrý Mikuláši,

vejdi do našeho domu,

vyndej dárky z pytle ven

a pospíchej zas domů.

 

Někde si kluci dovolili i šprýmovnou říkanku:

Ó ty milý Mikuláši,

co ode mne chceš ?

Popadnu tě za čepici,

vyrazím tě za světnici!

 

V Ostrově děti zpívaly písničku s textem:

Známe dobře Otčenáš,

víme, kdo je Mikuláš.

Mikuláš je nerad bosý,

proto stopadesát bačkor nosí .

 

Dalovické děti se modlily:

Dobrý milý Mikuláši,

nedívej se tolik přísně,

schovej svoje pometlo,

já zazpívám dvě písně

a budu navždy hodné dítě.

 
Většina dětí zpívala, předříkávala a modlila se teprve na Mikulášovo vyzvání. Mikuláš se poptal rodičů, zda jsou děti poslušné a po básni či písničce pak rozdával dárky.Bývaly to jablka, sušené švestky, ořechy, fíky, perník, též pomeranče a hračky. Zlobivé děti dostaly pometlem a Mikuláš je chtěl sebrat do pytle. Dal se však pokaždé uprosit jejich sliby poslušnosti a nadělil jim nejdříve za trest uhlí a brambory, nakonec ale i dobroty.

Večer běhalo po návsích plno mládeže v přestrojení za Mikuláše. Všude bylo slyšet zvonění a děly se různé taškařice. Po první světové válce začaly četné spolky a školy pořádat mikulášské večírky s nadílkou pro děti.

V oblasti Karlovarska zcela chyběly obchůzky jiných nežli zmíněných maskovaných bytostí, mikulášské hry a pečení různých svátečních forem chleba, obvyklé v českém vnitrozemí. Pekly se pouze perníkové figurky, hlavně zvířátka. V Krásnu na Sokolovsku se na Mikuláše tzv. " jezdilo na oslu ". Převlečený chasník s umělou oslí hlavou chodil po domech a strašil děvčata. V některých obcích Karlovarska / Dvory, Počerny, Jenišov / a Sokolovska se dětem říkalo, že Mikuláš přichází z vrchu Krudumu ve Slavkovském lese.

 

Noc na sv. Lucii, tj. z l2. na l3. prosince byla lidem považována za významnou věštebnou noc, v níž se provozovaly četné pověrečné praktiky k poznání budoucnosti / lití olova, zvedání hrnků aj. /. Obchůzky maskovaných žen, tzv. Lucek, nebyly na Karlovarsku známy.

Na sv. Tomáše / 2l. prosince / se vařilo sušené ovoce pro Štědrý den. Sny tomášské noci se měly vyplnit. Tento den zimního slunovratu je nejkratším dnem roku. Ve Stanovicích nesměla na stole chybět tomášská husí pečeně. Na Tomáše se nesmělo zabíjet žádné zvíře, neboť by to přineslo dobytku neštěstí. Proto se onoho dne nikde nezabíjelo vánoční prase.

 

Vánoce

Vánoce jsou vlastně křesťanskou církví převzaté a účelově upravené pohanské obřady zimního slunovratu. Svátky vánoc zvykový rok vrcholil.

Poslední dny před vánočními svátky bylo třeba pro jejich zdárný průběh zajistit řadu důležitých věcí. Hospodyně prováděly předvánoční úklid, při němž se důkladně čistil celý dům. Zametalo se březovými košťaty. Předsíně venkovských stavení se vystlala žitnou slámou, jež byla vynášena až na první svátek vánoční.

Po velkém úklidu se do obývacích pokojů stavěly betlémy / jesličky /. Datum jejich postavení nebylo jednotné. Někde vystavěli betlémy už na Mikuláše, jinde až na Štědrý den. Některé betlémy bývaly prosté, papírové, jiné představovaly z pokolení na pokolení děděné skvosty řezbářského umění. Betlémy byly vystaveny až do Hromnic / 2. února /, kdy se zase ukládaly na půdu.

Před vánoci se prováděl výlov rybníků a také se zabíjelo prase. Bez zabíjačky byly dříve venkovské vánoce nemyslitelné. Prase zabíjeli zpravidla l4 dní před svátky. Zabíjačku si ovšem mohli dovolit jen majetnější sedláci. Hosté zabíječky si pochutnávali na jitrnicích, krevních tučnicích, jedli uzené s ječmenovými knedlíky a zelím sypaným škvarky.

 

Štědrý den

Štědrý den, tj. 24. prosinec, byl považován za nejvýznamnější den celého vánočního období. Zahajoval dvanáct dní a dvanáct nocí zimního novoročí / 24.l2. - 6.l./. V tento den se většinou nepracovalo kromě příprav na večeři. Rozhodně se nemělo prát a věšet prádlo, neboť to přinášelo neštěstí pro dobytek nebo i pro celou rodinu. V případě nejnutnějšího věšení prádla muselo být toto do večeře uklizeno. Střepy toho dne přinášely neštěstí. Neměly se zatloukat hřebíky ani nic darovat či půjčovat. Štědrý den byl přísným postním dnem, kdy bylo dovoleno jíst jen hrách, hrachovou polévku, černou kávu s chlebem a další postní jídla. V oblasti Karlovarska nebylo až do počátku 2O. století vůbec známo " spatření zlatého prasátka " jako odměna za celodenní poctivý půst. Navštěvovaly se hroby a zapalovaly na nich svíčky. Po první světové válce se ujal zvyk stavět na hroby malý vánoční stromek s hořícími svíčkami.

Několik dní před svátky se všude pekly štoly a vánočky z pšeničné mouky. Mouka se smísila s mlékem a přidalo se droždí, sůl, cukr, mandle a rozinky. Štoly měly tvar podélných oválů a nebyly pletené. Vánočky se pletly, byly třístupňové, tj. ze tří vrstev splétaných " copů " těsta. V dolní vrstvě byly spleteny 4 copy, na ní ležel pletenec ze 3 a navrch ze 2 copů. Někde ženy pekly i kulaté bochánky jako na velikonoce / Andělská Hora, Svatobor, Otovice /. Podle zdaru či nezdaru štol se usuzovalo na štěstí a neštěstí v nastávajícím roce. Podle tvarů vánočky a štoly lidová fantazie hádala na desítky znamení osudu a budoucnosti. Vánočku dostal každý sloužící v domě.

Hlavní událostí dne byla slavnostní večeře a následná nadílka pro děti. O večeři se mělo hodně jíst a pít. Na štědrovečerní stůl mělo přijít devatero či sedmero jídel. Sled a druhy jídel se v jednotlivých obcích lišily. Všude byly oblíbené pečené placičky z kynutého těsta. Měly velikost vejce, spařovaly se horkým mlékem, polévaly hustým sirupem či zavařeninou a sypaly perníkem. Na vsi jim žertovně přezdívali " selská ryba ". Ve městech se jedl hlavně různě upravovaný kapr: smažený, pečený, na černo, na modro, v huspenině, v polské omáčce s knedlíky aj. Velice pozorně se pojídala hlava kapra. Otec rodiny z ní vyňal dvě kůstky zvané " Ryba " a " Matka Boží ". Názvy byly odvozeny z tvaru kostí. Kostičky se nosily po celý rok v peněžence pro štěstí. V chudších rodinách se místo kapra podávaly jiné ryby, např. treska, sledˇ či ryby říční. Jídlo začínalo polévkou. Byla rybí, hrachová, s játrovými knedlíčky či pivní. K rybě se podával bramborový salát nebo bramborová kaše. Dále přišly na stůl i bramborové knedlíky, kynuté knedlíky, knedlíky z ječmenového těsta, játrové knedlíky, jablečný závin, koláče, jablka, ořechy a sušené ovoce. Z nápojů uveďme pivo, ve městech i víno, punč, grog, destiláty, kávu a čaj.

Chudší večeře sestávala z polévky, smažené ryby a jablečného závinu / Dvory, Hroznětín /. Bohatá večeře na selském statku obsahovala:

- bramborovou, hrachovou či rybí polévku

- pečené placičky z kynutého těsta

- sladkokyselou omáčku s knedlíky

- smaženou rybu s bramborovým salátem

- štolu s máslem, medem či zavařeninou

- kávu s chlebem a pečivem

- punč, čaj, destiláty, jablka, ořechy, hrušky a vařené sušené švestky

 
V Krušných horách se jedly žemle máčené v teplém mléce a houbová omáčka s bramborovým knedlíkem / Pernink /.

Na Chebsku se podávala rybí polévka, kapr na černo s pšeničnými knedlíky a na závěr vařené švestky se sladkou omáčkou, v níž se máčel chléb.

Muselo se ochutnat od všeho, co bylo na stole. Stůl kryl vždy bílý ubrus. Někde pod něj dávali hrstku sena či slámy jako podobenství toho, že Ježíšek ležel na slámě / Jenišov, Olšová Vrata /. Ještě na sklonku l9. století stavěli pod stůl hrnek s vodou a 7 zrnky ječmene - to mělo rodinu chránit v novém roce před ječnými zrny. Pod ubrus se kladly různé předměty, např. ve Dvorech peníz, aby bylo dost peněz a v Boru jablko pro štěstí. Ve Stanovicích věšeli po večeři nad dveře česnek a cibuli, aby přitahovaly nemoci.

Před jídlem se rodina nahlas pomodlila. Během večeře hořela na stole posvěcená svíce / Ostrov /. Pokud možno, měli být u stolu všichni rodinní příslušníci. Domovní či pokojové dveře byly uzamčené, aby nikdo nemohl rušit. Od stolu se během večeře v žádném případě nesmělo vstávat - věřilo se, že by to rodině přineslo neštěstí. U stolu měl sedět sudý počet osob, nikdy to nesmělo být l3 lidí. Při zapálené svíci či zapnutém světle bylo obvyklé u stolu sledovat svůj stín. Kdo viděl stín své hlavy dvojmo, ten měl v příštím roce zemřít. Totéž platilo pro toho, kdo stín své hlavy neviděl vůbec. Kdo vrhal nejdelší stín, žil

nejdéle. Po večeři se věštila budoucnost z jablíček a ořechů. V plovoucích skořápkách ořechů se zapalovaly svíčky, které představovaly konkrétní osoby a jejich životy. Hlavně dívky usuzovaly podle plovoucích svíček své vyhlídky na sňatek. Otec rodiny rozkrájel největší jablko na tolik dílů, kolik bylo osob u večeře. Musel dbát na to, aby nerozkrojil žádné jádro, což by značilo úmrtí / Jenišov, Karlovy Vary, Loket, Dvory, Hroznětín /. Poté si každý vzal kousek jablka a otec jej poučil, aby si na ten dílek vždy vzpomenul, kdyby v životě zabloudil. Po vzpomínce měl každý jistě zase najít cestu. Někde si každý rozkrajoval jablko sám. Jestliže někdo rozřízl více jader, pak mu o tolik let zbývalo méně života. Ořechy louskal vždy nejstarší člen rodiny.

Po skončení večeře se v l9. století nechával na stole přes noc ležet bochník chleba / Kfely /, aby jej bylo vždy dost. V Tuhnicích nechávali stát celé jedno jídlo. Tento zvyk měl staré kořeny až v pohanských dobách. Jednalo se o obětinu, jejíž povahu vyjadřovaly i další atributy vánoc : vánoční stromek, hostina, zabití prasete a nošení zbytků od jídla na zahradu.

Častým zvykem bylo zanášení zbytků od večeře ovocným stromům, aby byly plodné. Pod stromy se sypaly rybí kůstky, pecky švestek, ořechové skořápky aj. Zvyku se říkalo " nosit jídlo Cemprovi " či medvědovi. O Cemprovi se říkalo, že páře neposlušným lidem břicho a jejich střeva věší po plotech. V Perninku se zvyk nazýval " nosit Meluzíně ". Po vysypání drobků od večeře se stromy také klátilo za těchto a podobných říkadel:

Vstávej strome a nes,

Štědrý večer máme dnes.

Tady ti stromku jídlo nesu,

abys nezapomněl s tebou třesu,

stromku nes - jinak tě porazím !

 
Cestou ke stromu a zpátky se nesmělo mluvit. Někde stromy také obalovali slámou.

Ve Kfelích a Dalovicích děvčata po večeři venku naslouchala štěkotu psů. Odkud se ozýval, odtud měl přijít jejich milý.

Vánoce byly nemyslitelné bez vánočního stromku. Někde se nazýval cukrový stromek / Hroznětín, Otovice, Radošov /. Vánoční stromek ověšený figurkami a cukrovím byl prvně zmíně roku l64O ve Strassburgu. Teprve v roce l785 je rovněž ve Strassburgu uváděn stromek osvětlený svíčkami. Někde nahrazovala stromek ozdobená smrková větev . Stromeček se zdobil cukrovím, pozlacenými a postříbřenými ořechy, skleněnými ozdobami, svíčkami, řetězy z barevných papírů a stříbřitými lamelami. Místy zdobili jeho větve i vatou. Stromek na vsích býval malý, se svíčkami, jablky, ořechy, s křížalami a perníčky. Teprve po první světové válce se objevily prskavky. Ve stejné době se ve městech ujal zvyk osvětlovat stromek elektrickými žárovkami, což bylo převzato do Evropy z Anglie a USA. Na vrcholek stromku se nasazovala skleněná špička nebo hvězda či voskový anděl s nápisovou stuhou. Stromek se strojil večer či v noci, když děti spaly, nebo v uzamčené místnosti. Vánoční stromek zpravidla stál do Tří králů. Po první světové válce začali ve městech na náměstích stavět velké ozdobené a elektricky osvětlené vánoční stromy. Pod nimi bývaly umístěny pokladničky, kam se vkládaly milodary pro obecní chudé.

Vánoční nadílka se děla různě. Kolem poloviny l9. století byla často až po půlnoční mši, později se nadělovalo dětem po večeři či někde až ráno na první svátek vánoční / Doubí, Stanovice, Dalovice, Děpoltovice /. Pokud se nadělovalo až po půlnoci, připravili rodiče stromek a dárky po večeři, kdy musely jít děti spát. Po půlnoční mši byly probuzeny s tím, že zatímco spaly, byl tu Ježíšek s dárky. Po roce l9OO všude převládly nadílky hned po večeři. Příchod Ježíška ohlašoval zvonek. Děti si Ježíška představovaly jako anděla, který přilétával zlatým kočárem taženým bílým koněm. V přestrojení za Ježíška chodily k malým dětem ženy a dívky. Podobně jako k Mikuláši se děti modlily i k Ježíškovi, aby prokázaly svou poslušnost. Dárky byly rozličné, na vsích dosti skromné, leč praktické. Chlapci dostávali zpravidla nějaké oblečení a ke hraní dřevěné figurky, např. povoz s koňmi. Děvčata byla obdarována rovněž ošacením a k tomu dostaly třeba kolébku s panenkou, prstýnek, hřeben a jehelníček. Ve městech převažovaly moderní hračky. Před Štědrým dnem psaly děti Ježíškovi psaníčko se svými přáními. Dopis dávaly na okno / Dalovice, okolí Ostrova /. Na Chebsku si děti rozprostíraly na stůl kapesníky určené pro nadílku dárků. V l9. století děti od Ježíška dostávaly jablíčko s uvnitř schovanou stříbrnou mincí. Kromě vánočních dárků, které se dříve nadělovaly vesměs jen dětem, dostal každý člen rodiny mísu s jablky, ořechy a štolou. Totéž dostávali u sedláka sloužící.

Po první světová válce se na školách začaly pořádat vánoční nadílky bot a ošacení pro chudé děti, hlavně z rodin nezaměstnaných. V továrnách se ujal zvyk vánočních nadílek pro děti zaměstnanců.

Po nadílce mládež provozovala různé hry ke zjištění osudu a především vyhlídek na svatbu. Lilo se olovo, házelo botami, zvedaly se hrnky, do kruhu děvčat se vodila husa, počítala a tahala se polínka a házelo se slupkami jablíček, z jejich tvaru prý bylo možné vyčíst iniciálu jména vyvoleného. O půlnoci se hledělo do komína a kdo uviděl rakev, ten měl do roka zemřít. Cibule se krájela na l2 dílů a sypala solí - z vlhkosti a zabarvení dílků staří lidé usuzovali na počasí jednotlivých měsíců příštího roku. Podobných her a pověr existovaly desítky.

Někde o Štědrém večeru obcházel domy " Cempr ", strašidelná bytost obalená hrachovinou, jež žebrala dary.

Velká péče patřila o Štědrém večeru dobytku a všem domácím zvířatům. Zvířata dostala k večeři nejlepší krmení, kromě toho i trochu od každého jídla, jež se podávalo u stolu / Dalovice, Dvory, Otovice /. Krávy dostaly tzv. pamlsek, sestávající z krajíce chleba se solí, česneku a cibule, ze zbytků od večeře hospodáře, špetky od každého druhu obilí ve stodole a z otrub se svěcenou vodou. K pamlsku se též mísily svěcené sušené květiny, sůl a

voda / Bor /. Zvířeti, které pamlsek nesežralo, hrozila nemoc. Krávy také dostávaly " liz ", tj. kamennou sůl. Po krmení se stáje někde i vykuřovaly. S dobrotami se nezapomínalo ani na psy a kočky, ba nosilo se i studánkám.

V mnohých obcích věřili, že zvířata ve stáji mohou o půlnoci mluvit lidskou řečí a že mezi sebou rozmlouvají o událostech příštího roku. Proto se nedoporučovalo chodit po půlnoci do stáje.

Vyvrcholením Štědrého dne byla půlnoční mše v kostele. Na mši chodili všichni dospělí v domě, jen babička hlídala děti. Až do sklonku l9. století bývala mše silně navštívena, postupně však doznala stále většího úbytku věřících.

 

První svátek vánoční

O tzv. Hodu božím vánočním / 25. prosinec / se vzájemně navštěvovali příbuzní a přáli si veselé vánoce. Nová doba návštěvy potlačila rozesíláním tištěných vánočních pohlednic. Těžištem dne bývala v minulosti návštěva mše. O prvním či druhém svátku vánočním chodili kmotřenci přát svým kmotrům a dostávali za to dárky, k nimž vždy patřila vánočka, někdy se zapečeným penízem. Obědy byly bohaté, ale bez nějakého určitého sledu. Jedla se vepřová pečeně, jelita, jitrnice, pečená husa, drůbež, zvěřina a také jáhlová kaše.

Ojediněle kluci nebo mládenci šlehali děvčata " barborkami ", za což dostávali žemle, vánočku, koláče a lihoviny, nejraději kmínku. Někde se švihalo až o den později, na Štěpána. Muži chodili odpoledne posedět do hospody. Ženy chodily po návštěvách, hostily se vánočkou, kterou s oblibou máčely do kmínky.

 

Druhý svátek vánoční

O druhém svátku vánočním neboli o Štěpánu / 26. prosinec / se měli projet koně nebo měli být alespoň vypuštěni ze stáje, aby zůstali zdraví. Mučedník sv. Štěpán platil za patrona koní. Sedláci v ten den koně s oblibou zapřahali do saní a konali s nimi delší okázalé vyjížďky / Otovice /.

Na Štěpána byli přijímáni sloužící / Andělská Hora aj. /, což se však rovněž dělo o Silvestru a na Nový rok. Toho dne se měly nechat posvětit sůl, víno a voda. Obě tekutiny se měly pít proti uštknutí zmijí / Ostrov /. Poprvé od začátku adventu se na Štěpána smělo tančit, takže se odbývaly četné vánoční věnečky.

Ve starém Chebu se od středověku v tento den konaly po vzoru Norimberka vánoční hry, doložené již k letům l476 a l48O. Městem kráčel průvod mladých mužů vedených " Prekursorem " či " Heroldem " a zval měšťany na představení vánočního divadla, jež se hrálo na náměstí na dřevěném pódiu. Toto původně církevní představení postupně získalo ráz lidového divadla. Kolem roku l9OO chebské vánoční hry zanikly. Jejich posledním ohlasem byly obchůzky mladých chórových zpěváků s figurou Ježíška v košíku. Chlapci chodili po domech a zpívali vánoční písně. Odměňováni byli pochoutkami a penězi.

 

Karlovarský Silvestr

 
V Karlových Varech paní domácí o Silvestru obcházely večer pokoje a v každém nahlas vyvolaly cenu, ze kterou jej chtěly v příštím roce pronajmout lázeňským hostům. Tomuto ryze karlovarskému výročnímu obyčeji se říkalo,, Pronajímání".

Pouze v Karlových Varech se provozovalo silvestrovské půlnoční smetání prachu na schodech kostela Maří Magdalény. Před půlnocí se na hlavním schodišti kostela shromáždily desítky zahalených žen a dívek. Nesměly mluvit, ani se smát. Každá žena si přinesla zaječí tlapku, březové pometlo, kousek dřeva, nůž a papírový sáček. S prvním úderem kostelního zvonu začaly ženy horlivě a za naprosté mlčenlivosti mést prach z kostelních schodů do sáčků, tzv. metly štěstí. Pokud ležel sníh, odhrabaly jej pometlem a prach shrnovaly nožem a dřívkem na hromádku, kterou zakryly před sokyněmi okrajem sukně. Zaječí tlapkou pak prach smetly do sáčku. Smělo se mést jen po dobu vyzvánění zvonů. Největší tlačenice byla u kostelních dveří, neboť každá žena chtěla při posledním úderu zvonu třikrát zmáčknout kliku, či alespoň třikrát zaklepat na dveře. To mělo přinést v novém roce veliké štěstí. Po doznění zvonů si ženy popřály vše nejlepší do nového roku a rychle odešly domů. Smetání prachu přihlíželo mnoho pobavených diváků. Různými žertovnými či ironickými poznámkami se snažili některou z žen donutit k smíchu či řeči, aby ji tím vyřadili ze zápolení o smetení maxima zázračného silvestrovského prachu.

Doma ženy hodily špetku prachu na domovní a pokojové dveře, aby štěstí našlo cestu dovnitř. Trocha prachu se též házela na plát kamen, aby nikdy nevyhasla. Zbytek prachu daly v sáčku usušit do rouby. Dobře zabalený jej pak uložily do pokladničky, aby nikdy nezela prázdnotou. Nejvíce štěstí prý bylo zaručeno tomu, kdo měl tzv.sedmiletý prach, tj. prach ze sedmi smetání po sobě - vlastník prý byl až do konce života dítětem Štěstěny.