Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska

PhDr. Stanislav Burachovič

 

OBSAH:

O vzniku západočeských lázní
Jan Svatoš
O objevení Karlových Varů
Víla Ohře
Zmijí král
O vzniku Tellerových domků u Oldřichova
U tašovických permoníků
Kouzelná harfa
Andělská hora
O zániku obce Obory
Bílá skála
O založení Nejdku
Skalka skřítků
Zakletý purkrabě z Lokte
Tajuplný oheň
O zániku hradu na Krudumu
Slávek a Mara
O loupežném rytíři na Vlčinci
Legenda o Hroznatovi
O Velkém rybníku
O zakletém povozu
Benátčan v Tepličce
Šemnická skála

 

O VZNIKU ZÁPADOČESKÝCH LÁZNÍ

Daleko na severu žil prastarý král trpaslíků se svými syny a početným národem. Podle božího příkazu měli trpaslíci za úkol udržovat pod zemí věčný oheň, kterým byly ohřívány vody, mírnící svým teplem kruté zimy oněch končin a bránící zem před nadvládou ledu. Oheň trpaslíci vytápěli zvláštními kameny, které hořely i pod zemí. Jestliže plamen někdy nedopatřením vyšlehl nad zemský povrch, vznikla sopka.

Před nesčetnými lety vyslal král své syny do světa, aby i na jiných místech založili a udržovali podzemní ohně. Tři synové přišli na svém putování až do oblasti kolem řeky Ohře a našli zde příhodné kameny k vytápění ohňů.

Nejstarší a nejmoudřejší z nich se usadil v hlubokém údolí, kde podle přesných pokynů otce zazdil pod zemí veliký kotel na ohřívání vody. Kotel svíraly dvě mocné hory a chránily jej tak před převrhnutím a celé údolí před vyšlehnutím podzemního plamene. Voda se začala v kotli brzy vařit. Vře, bublá a tryská zde až do dnešních dnů. Voda, která z kotle přetéká a stoupá vzhůru zemskou kůrou, je dnes lidmi nazývána Vřídlem.

Druhý syn odešel se svou družinou dále na jih a našel příhodné místo k zbudování kotle a ohniště v místech dnešních Mariánských Lázní. Postavil kotel tak, jak mu to před odchodem kladl na srdce jeho otec. Protože však kameny nechtěly příliš dobře hořet, přimísil k nim trochu síry. Tím se dopustil velké chyby. Vysoko nad kotel vyšlehl žlutý plamen a způsobil, že voda dostala od sirných par nepříjemný zápach, který si zachovala až dodnes.

Třetí ze synů krále trpaslíků dlouho nemohl najít vhodné místo. Konečně však přišel do končin kolem dnešních Františkových Lázní. Ačkoliv zde mohl kotel s vodou opřít jen na jedné straně o skálu, založil pod ním bezstarostně oheň. Sotva tak učinil, ozvala se mohutná rána a země se otřásla, neboť kotel se převrhl a voda se z něj jen lila. Až do dnešních dnů odtéká zpod země v podobě četných minerálních pramenů. Při zvrácení kotle se do ohniště dostal vzduch, oheň prudce vyšlehl vzhůru, zničil přitom podzemní palác trpaslíků a vyrazil komorní hůrkou, odkud plál dlouhá léta, dokud neshořely všechny ohňové kameny. Od těch dob musí trpaslíci za svou nedbalost obývat tmavé skalní sluje, jimž se říká díry trpaslíků a pečlivě hlídat všechny vody a prameny, aby již nikdy nemohlo dojít k podobnému neštěstí. 

 

JAN SVATOŠ

V dobách, kdy Loketsku ještě vládli Vohburgové, našel chudý sedlák, jdoucí na loketský hrad robotovat, v místech dnešního kostela v Horním Slavkově mezi dvěma kameny plačícího novorozeného chlapečka. Plný soucitu vzal dítě sebou. Na hradě předstoupil před markraběnku Janu a řekl jí : „ Při vstupu na hrad je zvykem přinést nějaký dar. Cestou na Loket jsem našel toto dítě a předávám Vám je jako dar. Přijměte je prosím s láskou a opatrujte je lépe, než činila jeho matka." Markraběnce se řeč líbila, hošíka se ujala a dala jej pokřtít jménem Jan. Po svém nálezci hoch dostal příjmení Svatoš.

Pod ochranou urozené pěstounky dospěl Jan v hezkého jinocha, jenž nalézal ve vědách daleko větší zalíbení než v rytířských turnajích. Miloval samotu, stále se toulal v lesích a jeho mysl prahnula po poznání podstaty všech věcí.

Jednou seděl zamyšleně na břehu řeky Ohře a hleděl do jejích tmavých vln, když vtom se z nich před ním vynořila víla tak krásná a líbezná, že Janovy oči viděly jen ji a okolní svět pro něj přestal existovat. Víla k němu promluvila : „ Drahý, znám tvého srdce bol, toužíš po ovládnutí světa kouzel. Naučím tě vše, po čem prahneš - ale jen za té podmínky, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě!"

Svatoš, očarovaný krásou vodní víly a nadějí, že může dosáhnout splnění svých přání, podivnou nabídku bez rozmyšlení přijal. Víla dodržela slovo a zasvětila Jana do nejhlubších tajů skrytých nauk a učinila jej velmi šťastným.

Uběhlo několik let. Na svých cestách světem poznal Svatoš hezké děvče a ze srdce si je zamiloval. Slib, který dal vodní víle, jej začal tížit jako kámen. Spoléhaje na znalost kouzelných praktik, jimiž doufal zlomit moc nadpřirozené bytosti, rozhodl se Svatoš pro milované děvče a uspořádal velkolepou svatbu. Již stál svatební průvod před oltářem, již chtěla šťastná dvojice říci své ano - když tu náhle se z rozbouřených vln Ohře vynořila rozezlená víla a kletbou proměnila celý svatební průvod v kámen : kněze, oba milence, svatební hosty, hudebníky a svatební povoz.

Zkamenělá svatba stojí v lesnatém údolí řeky Ohře mezi Karlovými Vary a Loktem dodnes. Lidé jí říkají Svatošské skály.

 

O OBJEVENÍ KARLOVÝCH VARŮ

Jedním z prvních, kteří zachytili nejstarší karlovarskou pověst o objevení Vřídla Karlem IV., byl renesanční lékař dr.Fabián Sommer, rodák z Karlových Varů. Ve své knize o užívání karlovarských vod z roku 1571 vypráví pověst takto :

Vypráví se, že Karel IV. Kdysi podnikl loveckou výpravu do lesů v hornatých končinách a údolích, kde nyní vyvěrají horké prameny. Zdejší lesy oplývaly zvěří. Při lovu jeden ze psů počal štvát kus divoké zvěře. Při jeho pronásledování spadl do tůně, odkud nyní prudce tryská horká voda. Pes začal bolestí výt. Lovci, kteří uslyšeli psí nářek, přispěchali v domnění, že jej poranila pronásledovaná zvěř. Podívaná, která se jim naskytla, je velice udivila. Přistoupili blíže, vytáhli psa z tůně a pak sami ochutnali horkou vodu, jež tolik vyděsila psa.

O celé události byl zpraven císař Karel IV., který se pak s četnou družinou vydal k onomu místu, aby tam sám obdivoval nevšední dílo přírody. Za přítomnosti svých lékařů moudrý panovník poznamenal, že takováto horká voda může zažehnat mnohé těžké nemoci a jest velmi posilující a užitečná. Poté vodu sám užil, /říká se, že měl nemocnou nohu/ a seznal úlevu a zlepšení. Nad tím se panovník radoval a brzy nařídil, aby celé místo bylo osídleno a kol pramene zřízeny domy. Místo, na kterém císař užíval vodu, bylo dle údajů tam, kde před časem stávaly obecní lázně a nyní tam vystavěna jest radnice. Při té vyvěrá pramen, jehož voda neprýští příliš prudce a je pouze vlažná. Vypráví se, že před dávnými lety tam býval do skály vytesán stolec, na kterém sedával panovník a byl proto zván stolcem císaře Karla. To místo však již zaniklo a je na něm zbudována radnice.

Poté, co jej voda zhojila, dal císař Karel na onom místě postavit nové městečko. Chtěl je také opevnit zdí, leč jeho plány byly zkříženy jinými naléhavými událostmi. Že tomu tak bylo, o tom až dodnes svědčí četné zbytky opevňovacího zdiva, které lze spatřit pod Jelením kamenem. Na Jelením kamenu lze rovněž najít mohutné propadlé sklepní klenby. Staří obyvatelé říkají, že císař Karel měl v úmyslu postavit na zmíněné hoře hrad k opevnění Karlových Varů. I pojmenování městečka upomíná na svého objevitele - je nazýváno Lázně císaře Karla, KARLOVY VARY.

Předchozí zprávy jsem čerpal z vyprávění starších obyvatel, nikoliv z historických knih. Nechť věří každý dle uvážení, zatím se nenašel nikdo, kdo by mohl o věci říci něco jiného. Co se času týče, soudí se, že tyto prameny byly objeveny v roce 1370.

 

VÍLA OHŘE

V zelenavých a lidskými zraky nezbadatelných hlubinách Ohře, sídlí na svém hradu víla Ohře. Její jméno je od nepaměti také jménem řeky. Každých 500 let, vždy o slunovratu, se neproniknutelné hlubiny zjasní krásnou září a tajuplný hrad vyvstává v celé své třpytivé nádheře. Hravé vlny jsou náhle prosvětleny jeho jasem a tu je na dně prastaré řeky vidět každé zrnko písku. Voda je plná hudby a hýří nepopsatelnými barvami stejně jako jitřní obloha s příchodem zlatých paprsků slunce. V této chvíli mohou vodní hrad spatřit i lidé. Komu se to podaří, má štěstí po zbytek svého života a štěstí bude po dobu 500 let stát i po boku jeho potomků. Celých 500 let spí víla Ohře ve svém hradu, v němž je ukolébávána a hlídána šeptajícími vlnami. Osud s ní sdílí dvanáct rusalek. Leží na vznášejících se polštářích vodní pěny a její dlouhé plavé vlasy splývají v rytmu skrytých proudů. Vždy po 500 letech když procitne, udiveně se rozhlíží, pokyne k otevření hradní brány a jako ve snu vystupuje z hlubin na břeh řeky. Jedenkrát za 500 let je víle dovoleno, aby pro lidstvo vykonala milosrdný skutek. Má k tomu vyhrazený jen kratičký čas, pak se vlády nad vodními živlem opět ujímají zlé mocnosti, které lidem jen škodí.

Plna účasti s osudem lidí kráčela víla při svém posledním probuzení po březích řeky. Zmizely staré rybářské chýše, lesy byly prosvětlené mýtinami a velká území pokrývaly kvetoucí louky a pole s vlnícím se obilím. A přesto všude bylo vidět tolik bídy a utrpení! Víla kráčela krajem a pomáhala tam, kde to bylo nejvíce zapotřebí. Náhle se zastavila. Vzpomněla si na své zamilované místo, kde uprostřed líbezných lesů tryskal do výše teplý pramen. Pospíchala k onomu místu a s úžasem se rozhlížela. Kolem horkého zřídla a také po obou březích Ohře se vypínaly honosné domy a na výšině přijížděl se supěním kouřící parní oř, spojující město s nejvzdálenějšími krajinami. Víla nevěřila svým očím a přece to byla skutečnost! Zde v minulosti často odpočívala - bylo to ještě v dobách, kdy lidé nosili jí a pramenům jako oběť květiny, nejkrásnější děti jara. Bývala vždy šťastná, když jí vděčný člověk položil na obětní kámen prostou kytici zvonečků či fialek. Nyní bylo vše změněné! Zřídlo již netryskalo na svém původním místě a divoce romantická příroda zmizela. Dokonce z nejvyšších lesnatých vrcholků k ní shlížely střechy rozhleden a domů. Vílu zaujalo nejvíce to, že pramen vyvěral v nádherné hale, kde se k němu scházely tisíce nemocných lidí, chudých i bohatých, a všichni zde hledali a nacházeli novou životní sílu v zázračném Vřídle. Se slzami dojetí se víla smířila se ztrátou svého nejmilejšího pozemského místa. Při pohledu na takové množství lidského trápení soucitně zašeptala : „ Kéž vám tento pramen přináší požehnání a kéž zmírní váš pozemský bol. Každá krůpěj tohoto mého vodního dítka má cenu vaší krve. Buďte si toho vědomi a mějte Vřídlo navždy v neskonalé úctě!"

Po těchto slovech se víla rozloučila pohybem paží, jímž jakoby vše chtěla spoutat všeobjímající láskou. Pak se vody Ohře rozbouřily, mocná vlna udeřila o skály a řeka opět ztichla. Záře zhasla a hrad se zase zahalil do temnot, jež jej ukryly na dalších 500 let. V jeho komnatách smutní krásná víla nad trpícím lidstvem a ve skrytu duše doufá, že až znovu vystoupí k břehům řeky, najde tam pokolení žijící ve znamení štěstí, dobra a míru.

 

ZMIJÍ KRÁL

Ve slunných jižních svazích hory Strážiště u Čankova bývalo dříve mnoho zmijí. Do jedné části lesa nesměl dokonce člověk beztrestně vkročit, neboť to byla říše samotného zmijího krále. Od ostatních hadů se lišil tím, že nosil na hlavě malou zlatou korunku. Komu by se podařilo ji získat, stal by se bohatým a mocným. Již mnozí se pokoušeli tento vzácný klenot uloupit, žádnému však dosud štěstí nepřálo.

I stalo se, že jeden sedlák z Čankova spatřil náhodou zmijího krále při koupeli v rybníce. Než se had ponořil do vody, odložil si svou zlatou korunku na bílý kámen vedle rybníka. Sedlák vyprávěl nevšední zážitek všem ve vsi a okolí, takže se o něm doslechl i rytíř z blízkého zámku. Rozhodl se, že se hadí korunky za každou cenu zmocní. Přijel koňmo až k rybníku, koně zanechal na pastvě a sám se ukryl v houštině vedle bílého kamene. Čekal velmi dlouho. Konečně o půlnoci se zmijí král objevil s početným hadím doprovodem. Odložil si svou královskou korunku na bílý kámen a teprve pak se společně s ostatními hady oddal koupeli. Sotva se zmije vnořily do chladivých vod rybníka, rytíř dychtivě popadl korunku, vyskočil na koně a tryskem jej štval na svůj zámek. Když zmijí král zpozoroval loupež, vydal ostrý hvizd. Ve stejném okamžiku se již ze všech stran vyplazily zpod kamenů a z houštin stovky zmijí a začaly proradného rytíře pronásledovat. Ten již doufal, že bude zachráněn rychlostí svého koně, když náhle ucítil bolestivé bodnutí v zátylku. Ve strašných bolestech spadl z koně a zemřel. V žíních rytířova koně byla totiž ukryta velká černá zmije, která se připlazila k lupičovu krku a smrtelně jej uštkla. Při pádu z koně vyklouzla mrtvému rytíři zlatá korunka. Jedna z pronásledujících zmijí ji rychle uchopila a odnesla zpět králi na Strážiště.

Zámek potrestaného rytíře musel být služebnictvem opuštěn, neboť se tam objevilo tolik zmijí, že v blízkosti nemohl již nikdo setrvat.

 

O VZNIKU TELLEROVÝCH DOMŮ U OLDŘICHOVA

V dobách, kdy štoly a rýžoviště v horách podél toku Rolavy dávaly bohaté výnosy cínu, onemocněl nejdeckému hraběti jeho nejoblíbenější kůň. K léčbě byli přizváni věhlasní lékaři ze vzdálených krajů. Jejich snahy však byly marné. Když se již zdálo, že zvířeti není pomoci, nabídl se hraběti tajuplný cizinec jménem Teller - prý koně jistě uzdraví. Svému slovu dostál a získal tím velkou přízeň nejdeckého pána. Čarolékař byl bohatě odměněn a mohl si na nejdeckém panství vybrat kus půdy a postavit na něm svůj dům. Tak bylo postaveno první obydlí v lesní samotě severně od Oldřichova, Která po staletí a ještě po roce 1945 nesla označení Tellerovy domy - dnes se jmenuje Chaloupky.

Zázračný lékař ovládal mnoho magických praktik. Žil zčásti z výnosu svého nevelkého hospodářství, zčásti z tajemných obchodů. Lid z okolí si o jeho kouscích vyprávěl řadu historek. Tellerer prý uměl očarovat osoby tak, že na jeho přání ztrnuly na místě tak dlouho, dokud je neosvobodil zaříkadlem. Často tak trestal zloděje, vždy věděl předem, když se k Nejdku blížili nepřátelé. Mnohdy je nechal přijet až pod hrad a tam je pak uvedl do stavu ztrnulosti. Teprve na jeho povel se jezdci dali na divoký úprk. Svými nevšedními schopnostmi několikrát zachránil Nejdek od nepřátelských vpádů.

Těsně před svou smrtí dal Tellerer spálit všechny své kouzelnické knihy, aby jich v budoucnosti nikdo nemohl zneužít ke špatným skutkům.

 

U TAŠOVICKÝCH PERMONÍKŮ

Bylo nebylo. Jedna chudá žena z Tašovic se před několika lidskými věky vydala sbírat klestí na Kovářku. Když po dlouhých hodinách nasbírala velkou a těžkou nůši dřeva, kráčela zpátky do vsi kolem Tašovické skály. Vtom se před ní na balvanu, kde často odpočívala, objevil malý šedivý mužíček. Poprosil ženu, aby jej následovala. Plna rozpaků a nejistoty se vesničanka vydala za permoníkem do nitra skály, jež se před ním otevřela jako brána.

Ve skalní sluji pak permoník ženu požádal, aby jemu a jeho lidu uvařila něco k jídlu. Ta se již ničemu nedivila, sňala ze zad nůši, z přineseného klestí hned přiložila na žhavé oharky kamen a uvařila vše, oč ji permoníci prosili. Chodili k ní v zástupech ze všech stran a s rozradostněnými tvářemi si v hrncích a miskách odnášeli hotové pokrmy, hluboko do skály. Když žena spotřebovala k otopu všechno své klestí, poprosila krále permoníků o propuštění. Král jí vyhověl, vyvedl ji ze skály a vřele poděkoval za dobrou službu.

S prázdnou nůší se vrátila do vsi. Nemohla ji však poznat, vše bylo nepochopitelně změněné! Z lidí, jež potkala, nikoho neznala. Malá lípa, kterou její otec vysadil před rodným domem, vyrostla v mohutný strom a z okem domu vyhlíželi zcela cizí lidé. Když jim řekla, že jsou v její světnici a co že tu pohledávají, vysmáli se jí a prohlásili, že asi ztratila rozum. S pláčem žena usedla na lavičku před domem a nevěděla kudy kam. Přitom její pohled padl do prázdné nůše, kde se cosi zablyštělo. Sáhla do nůše a jaké bylo její překvapení, když z ní vytáhla větvičku z ryzího zlata! Nyní byl konec její bídy. Za zlatou větvičku, dar permoníků, dostala tolik peněz, že mohla svůj rodný dům vykoupit od cizích lidí a ještě jí zbylo dost na dobré bydlo až do konce života. Vidíme tedy, že se jí permoníci za vaření štědře odvděčili.

Pátráním ve starých obecních matrikách vyšlo najevo, že jim žena nevařila několik hodin, jak se sama domnívala, ale celých 100 let.

 

KOUZELNÁ HARFA

Jedné noci za dávných časů přišel pod nejdecký hrad starý unavený harfeník. Prosil stráže, zda by jej nepustili do hradu zahrát a přespat. Prosebník však byl příkře odmítnut s tím, že v noci se cizinci do pevnosti nepouští, ať si počká do rána. Starci tedy nezbylo, než se uložit k spánku v lese pod temnou hradní věží. Svůj jediný majetek, harfu, si položil vedle hlavy. Přemožen únavou z dlouhého putování záhy usnul, ukolébán šepotem hravých vln Rolavy. Les tiše šuměl, v údolí byl klid a mír. Když však strážný na ochozu věže ohlásil troubením rohu půlnoc, nastalo v přírodě náhlé oživení. Přišla hodina duchů. Každou noc vystupovala z lesů pod velkou skalou půvabná víla a zpívala své krásné písně. Tak se stalo i v noci, o níž vyprávím. Opatrně vzala od spícího hudebníka harfu a doprovázela jejími nevýslovně líbeznými tóny svůj zpěv. To vše viděl stařec ve snu a v něm také vztahoval po čarovném zjevení své ruce. Leč víla mu harfu po chvíli vrátila a zmizela ve vlnách hradního rybníku. Harfeník pak tvrdě spal až do bílého rána, kdy byl konečně vpuštěn do hradu a vyzván pánem a jeho společností, aby je pobavil svým uměním. Začal tedy zpívat a hrát na harfu. Hned po prvních tónech panstvo oněmělo úžasem, překvapen byl i sám hudebník. Z nástroje se samovolně linuly melodie nepoznané krásy. Vtom zahřmělo, oblohu počaly křižovat zlověstné blesky, již již se zdálo, že hrad bude pohlcen zemí. Silný vichr vzdul Rolavu. Její vlny se prudce tříštily o temnou skálu a stoupaly stále výše. Setmělo se. Na hradě stáli bledí a třásli se hrůzou. Jen hradní pán zbrunátněl hněvem, vytrhl starci harfu a s kletbou ji oknem vyhodil do zpěněných vln rybníka. Vzápětí vše ztichlo. Pak se však z ochozu věže ozvaly poplašné signály. Strachem ještě ochromené panstvo si ve zmatku běželo pro zbraně. Bylo však již pozdě, hrad byl dobyt šlikovským vojskem, které využilo nepozornosti stráží při harfeníkově hře. Dlouhé měsíce čekali vojáci na podobnou příležitost, aby mohli zničit sídlo loupeživých rytířů. Odpor lupičů byl záhy zlomen, dílem byli zajati, dílem pobyti. Harfeník nevnímal ruch kolem sebe, stál jako smyslům zbavený a hleděl do míst, kde zmizela jeho harfa. Po boji se šlikovští shromáždili na osvobozeném hradu a obklopili starce. Po drahné chvíli jim vyprávěl, co se událo. Poděkoval za záchranu a velmi prosil, aby mu našli harfu, bez níž nemůže žít. Snažil se zachráncům zpodobnit její úžasný zvuk : „ Měla hlas jako ozvěna z lepšího života, který si neumíme ještě ani představit, hlas, jenž konejšil žal bědných a posiloval radost šťastných. Měla však také tóny, které pronikaly jako žhavá ocel do srdcí krutých a nespravedlivých. Vraťte mi mou harfu!"

Vojáci se dali do díla zkázy, jak bylo zvykem při dobytí lupičského hnízda. Pobořili hrad a nechali stát jen nejvyšší věž. Pak vypustili hradní rybník, aby našli harfu. Jejich úsilí však bylo marné, nebyla k nalezení. Poté se družina vydala na zpáteční cestu na hrad Loket. Nešťastného starce vzali sebou. Jeho život se chýlil ke konci. Při odpočinku v noci náhle hudebník uslyšel z velké dálky sladkou melodii své milované harfy. To na zříceninách nejdeckého hradu seděla a hrála víla a její hudba se nesla až k umírajícímu. Když hudba zmlkla, klesl harfeník s odevzdaným úsměvem k zemi a zemřel s mírem v duši. V onom okamžiku zazněla kouzelná harfa naposledy. Skála se otevřela a víla, poselkyně spravedlnosti, se vrátila do svého zámku v hlubinách země. S rachotem se pak skála opět zavřela, zachovala si však na věčné časy tvar hlavy harfeníka.

Cesta proti hradu na úpatí Křížového vrchu se dlouhá staletí nazývala Alej nářků, protože tu prý bylo o půlnoci slyšet nářek starce, volajícího po své harfě. Také z nitra hradní skály o půlnoci údajně zní temné dunění a zázračný zvuk harfy.

 

ANDĚLSKÁ HORA

Anglický král Tristan zachránil kdysi na lovu život malému chlapci, jehož matka byla zabita medvědem. Zachráněné dítě dostalo jméno Richard Medvědí pracka a bylo vychováno na královském dvoře společně s královou dcerou Albínou. Když Richard dospěl v sličného jinocha, zamiloval se do Albíny. Nenašel však odvahu požádat krále o její ruku, přemluvil ji a tajně s ní uprchl až do míst dnešní Andělské hory. Zde si na daleko viditelné skále postavil pevný hrad. Albína si svou dobrotou a laskavostí mezi okolním lidem brzy získala velkou oblibu. Přezdívalo se jí Anděl a jejímu hradu se říkalo Andělská hora. Ale ani četnými dobrými činy nemohla Albína utišit své špatné svědomí. Stále tíživěji pociťovala svou vinu a stále toužebněji si přála usmíření s opuštěným otcem. Richard však nechtěl o návratu a smíření asi slyšet a jednal proto s hradní paní stále popudlivěji a hruběji.

Král Tristan po dlouhém pátrání objevil s pomocí jasnovidce místo pobytu uprchlíků. S početnou vojenskou družinou se vydal na cestu, aby dceru osvobodil. Zvědové jej zpravili o tom, že Albína si již dlouho přála usmíření, bylo jí v tom však bráněno Richardem. Rozhněvaný Tristan oblehl hrad svým vojskem a začal jej dobývat. Když Richard poznal, že hrad neudrží, pokusil se svou ženu otrávit vínem. Nedopatřením však zaměnil poháry a sám padl mrtev k zemi. Albína pak dala otevřít hradní brány a vyšla svému otci kajícně vstříc. Tristan jí vše odpustil a vzal dceru i s dětmi zpět do Anglie. O hrad se po jejich odjezdu staral spolehlivý správce.

 

O ZÁNIKU OBCE OBORY

Jen staré listiny a pověsti vyprávějí, že poblíž dnešní letní restaurace Linhart stávala obec Obora. Do nynějších dnů se z Obory zachovaly jen zbytky zdiva na třech návrších. Největší jsou zříceniny bývalého kostela sv. Linharta.

Široko daleko nebylo tak výstavních domů a tak bohatých lidí jako v Oboře. Co jim však bylo platné bohatství a chytrost k jeho získávání a rozšiřování, když jim chybělo dobré srdce a láska k bližnímu. A ještě jedna nezbytná věc jim scházela - neměli dostatek dobré vody. Proto svolali oborští jednoho dne radu a usnesli se povolat zkušeného studnáře, který by jim na vhodném místě vyhloubil studnu. Byl jim doporučen jistý mistr, žijící ve vzdáleném městě. Napsali mu list, v němž vychválili, ale náznakem i zpochybnili jeho schopnosti a pozvali jej do Obory. Studnář jejich dopis několikrát pročetl. Mátlo jej, že nikde nebylo ani zmínky o výši odměny za žádanou práci. Dotčen však zpochybněním svého řemeslného fortelu, vydal se do Obory. Tam se chutě pustil do díla. Zkušeným okem našel nejvýhodnější místo pro studnu. Již za několik týdnů svou práci dokončil. Celá ves se seběhla kolem nové studně aby ochutnala lahodnou vodu a blahořečila dobrému mistrovi, který stál skromně a spokojeně opodál. U studny však nebyl žádný z těch, kteří jej do Obory pozvali. Zasedali v radě. Mistr studnář se odebral do svého příbytku, oblékl si sváteční šat, odhodlaně vstoupil do radní síně a takto promluvil k radním : „ Vstupuji do Vašeho kruhu nepozván, nehoršete se však proto na mne. Pohleďte ven na šťastný dav, jak se raduje z dobré vody. Mé dílo je skončeno. Budiž pochválen ten, kdo nám laskavou rukou dává tak velký dar. Jistě sami spravedlivě rozhodnete, jaká odměna mi za práci přísluší."

„ Vaše odměna," řekl jeden z radních „bude snadno vyřízena. Kolik jste dostal za předposlední, ve Vašem městě vykopanou studnu?" Mistr udal sumu.

„Nuže, dostanete od nás stejnou částku " odvětil starosta. „A abyste nás neobviňoval ze skrblictví, volili jsme z věci následující východisko : Studna ještě není zcela dokončena, musíte z ní vytěžit ještě mnoho kamene. Jak víte, kameny k vyzdění studny jsou již připravené, můžeme však užít kameny, které budou vytěženy. Za přebývající kámen nám jeden přítel radnice nabídl určitou částku peněz. Přidáme-li tuto částku k penězům již nabídnutým, bude to jistě dostačující suma. Zde máte peníze a tím jsme vyrovnáni ". Během této řeči se ve studnářově tváři zračil stále větší hněv. V sále zavládlo hrobové ticho. Konečně rozhořčený mistr promluvil : „Pěkně jste si na mne vymysleli ten dopis, ctěná rado! Starostovo rozhodnutí věrně zrcadlí váš charakter. Teprve nyní jsem prohlédl vaše lstivé a podlé jednání. Vezmu si ty peníze, abych alespoň zčásti uhradil dalekou cestu a ušlý čas. Pamatujte si však, co vám teď řeknu : Hlava nejnižšího z lidu si zasluhuje úcty, jestliže zešedivěla ve cti, bez lží a podvádění, ve spravedlnosti a počestnosti. Velmi však tíží bílý vlas, který zbledl nad hlavou, jež vymýšlela jen nepravosti. V knize knih stojí psána věčná pravda: Odepření zasloužené mzdy volá po odplatě!"

„Zadrž," vzkřikl jeden z rady, „vyhoďte jej, opovážlivce!" Celá rada pobouřeně vykročila proti studnáři.

Mistr však odešel sám a brzy se dostal se svým skrovným majetkem do bezpečí. Ještě dlouho za sebou slyšel křik davu z Obory.

Od této události uběhlo několik let. Jedné bouřlivé podzimní noci zrudla obloha do barvy krve - bylo to ohnivé znamení nad Oborou. Ranní slunce ozářilo dýmající spáleniště obce, houfy naříkajících žen s dětmi a ponuře před sebe hledící muže. O několik týdnů později vtrhl do země nepřítel a přinesl utrpení, bídu a nemoci. Když se pak opět zazelenala ratolest míru, byla Obora zpustlá a prázdná. Dnes roste na jejím místě hustý les. Na Oboru upomíná kromě zřícenin kostele také malá kaplička sv.Linharta.

 

BÍLÁ SKÁLA

V lesích mezi Perninkem a Novými Hamry se tyčí pozoruhodný přírodní výtvor, tzv. Bílá skála.

Před mnoha lety pásl podél Limnického potoka své stádo malý pasáček z nejdeckého statku. Na jedné louce pod Peintlem si hoch utrhl několik květin a ozdobil jimi svůj klobouk. Vůbec netušil, že se mu poštěstilo utrhnout i zázračnou květinu, která ukazuje cestu k pokladům. Když došel se stádem k Bílé skále, dopřál si chvíli oddechu, usedl a opřel se o skálu. Ta se náhle k jeho úžasu otevřela a pasáček stanul uprostřed krásného sálu přeplněného zlatem, stříbrem a klenoty z drahých kamenů. Před ním seděla bíle oděná žena, která v rukou držela košili, na níž udělala každý rok jen 1 steh. U jejích nohou ležel černý pudl a opodál stála truhla plná zlata. Jinoch bez bázně přikročil blíže a odložil si svůj klobouk na stůl. Skalní víla povstala a řekla : „ Vezmi si pokladů, kolik jen uneseš, nezapomeň však to nejlepší!" Pasáček si tedy chutě naplnil kapsy až po okraj třpytivými kovy a kameny a pospíchal ven ze skály v domnění, že tím nejlepším žena myslela zlato. Vtom se skála s rachotem zavřela a všechno zlato z jeho kapes zmizelo. Příliš pozdě si hoch uvědomil, že klobouk se zázračnou květinou otevírající skály, zapomněl uvnitř. Marně hledal vchod do skály. Kdyby nebyl květinu zapomněl, mohla být bílá paní vysvobozena ze svého zakletí.

Mnozí, kteří toužili po rychlém zbohatnutí, usilovně pátrali po zázračné květině v Limnickém údolí - dosud však marně. Bílá skála se prý otevírá vždy na Velký pátek. Vyprávělo se, že na skále roste čarovná borovice, z jejíhož dřeva by se měly zhotovit necky. První dítě, které by se v nich vykoupalo, by se stalo vysvoboditelem bílé paní. Skála je podle lidové pověsti zkamenělým hradem. Říkalo se, že na Velký pátek z něj vychází prastarý skřítek, který do lesní půdy seje zvláštní setbu. O rok později, opět na Velký pátek, pak kolem skály roste zlato. Kdo tudy ve správný čas projde, může si zlato nerušeně vzít a stát se boháčem. 

 

O ZALOŽENÍ NEJDKU

Kdysi dávno zabloudil v krušnohorských lesích lovec z loketského hradu. Dlouhé hodiny si namáhavě klestil cestu neschůdnou divočinou. Blížil se již večer. Na pokraji zoufalství lovec vyšplhal na vysokou jedli, aby se porozhlédl, kudy z lesa ven. Ke své radosti spatřil v údolí vysokou kamennou věž s novou šindelovou střechou. S úlevou se zbloudilý vydal směrem k věži, v její blízkosti se však stal obezřetným, neboť jej napadlo, že by se mohlo jednat o sídlo loupeživých rytířů. Připlížil se nepozorovaně až těsně k hrádku a stal se s hrůzou očitým svědkem vraždy. Na ochoz byl vyvlečen spoutaný člověk, probodnut mečem a poté svržen do hlubin.

Jak jen nejrychleji mohl, pospíchal otřesený lovec údolím Rolavy na Loket, aby tam podal zprávu o zločineckém hnízdě v lesích hradního pána. Ten pak neprodleně vydal svým ozbrojencům příkaz hrádek dobýt, zničit a lupiče zajmout. Zlotřilci však včas zjistili blížící se vojenskou družinu a uprchli, takže jejich pevnost byla dobyta bez krveprolití. Aby místo již nikdy nemohlo skrývat útočiště vyvrhelům lidské společnosti, byly v údolí vykáceny lesy a na příkaz loketského purkrabího založena usedlost, nazvaná podle nově pokryté střechy hradní věže NEJDEK /dle něm.Neudeck/. Místo, odkud zbloudilý lovec spatřil věž, nese do dneška jméno Vysoká Jedle.

 

SKALKA SKŘÍTKŮ

V Doupovských horách je ukryt veliký poklad, který byl za dávných časů střežen národem skřítků. Skřítkové vycházeli s lidmi v dobrém a bez vyzvání a nespatřeni jim pomáhali v práci. Požadovali za to od hospodářů jen skrovně jídla k obědu. Nastaly však zlé časy, kdy sedláci začali počítat chléb v peci a skřítkům již nepřáli. Kromě toho byl odvěký klid lesů porušen vyzváněním zvonu kostela ve Svatoboru. Tehdy došlo k hromadnému vysídlení skřítků ze zdejších končin.

K převozníkovi přes Ohři v Dubině jednoho dne přišel král skřítků a poprosil jej, zda by převezl přes řeku jeho početný národ. Převozník svolil a po celý den pak vozil neviditelné skřítky z jednoho břehu řeky Ohře na druhý. Když při soumraku slunce král skřítků převozníka bohatě odměnil zlatem, řekl mu: „Chceš-li naposledy spatřit můj lid, mohu ti jej ukázat!" Převozník s nabídkou souhlasil, neboť byl skutečně zvědav, kolik skřítků vlastně přeplavil. Jeho přání bylo tedy splněno. Král hlasitě zvolal: „Klobouky dolů!" a v tom okamžiku loďař ke svému úžasu spatřil na louce u řeky hemžení mnoha tisíců skřítků. Poté dal král znamení k pochodu. S těžkým nákladem se národ skřítků vydal směrem ke Krušným horám. Od té doby nebyli skřítkové již nikdy spatřeni.

Ve strmé skále nad Dubinou, jež dostala název Skalka skřítků, po nich zůstaly tajuplné jeskyňky. Tato jejich opuštěná obydlí a vchody vedoucí k pokladům jsou dodnes němými památkami na někdejší pracovité a mírumilovné obyvatele Doupovských hor.

 

ZAKLETÝ PURKRABĚ Z LOKTE

Před dlouhými staletími vládl na Lokti hrabě z Vohburgu, muž velmi tvrdého srdce. Své poddané, zvláště ale obyvatele loketské čtvrti Robiče. Sužoval těžkými robotními dávkami. Ten, kdo nesplnil pánovu vůli, byl uvězněn v hradní věži a krutě mučen. Nad hlavní bránu dal hrabě zavěsit zvon, kterým povolával lid do roboty. Zpočátku vyzváněl zvon jen občas, postupně však zněl stále častěji, neboť purkrabě z Vohburgu byl stále krutější a nenasytnější peněz.

Jednoho klidného nedělního jitra pozoroval loketský pán z brány hradu, jak poddaní v hloučcích kráčeli do blízkého kostela. Onoho dne mu měla jedna chudá vdova z Robiče zaplatit dlužný desátek. Žena však byla zcela bez peněz. Doufala ale, že se jí podaří přísného pána uprosit a že snad alespoň nedělní mše a krása mladého dne jej pohnou k soucitu. Společně se svými malými dětmi předstoupila před pána, poklekla a úpěnlivě jej prosila o slitování a prodloužení lhůty k zaplacení peněz: „ Milosti, mějte s námi ubohými soucit! Otec rodiny zemřel a mé ruce nás stačí jen stěží udržet při životě!" Během její řeči se tvář purkraběte zachmuřila jako nebesa, která se v téže chvíly zatáhla temnými bouřkovými mraky. Chudá vdova ještě jednou prosila o shovívavost a také její děti pozdvihly drobné ruce k prosbě. Panské srdce však zůstalo tvrdé jako kámen a nedalo se nářkem klečících prosebníků obměkčit. Pln hněvu pán vzkřikl: „Táhněte mi z očí, chátro! Zaplať, co mi dlužíš, nebo tě dám navěky do hladomorny ve věži!" Po jeho slovech žena prudce povstala a za dunivého hřmění hromu zvolala k bezcitnému: Běda ti, Vohburgu ! Ještě v této hodině budiž proklet v kámen!"

Oblohu proťal oslnivý blesk a hradem zazněl hlasitý výkřik. Vohburg zmizel a na jeho místě ležel velký neforemný balvan - zakletý purkrabě z Lokte.

 

TAJUPLNÝ OHEŇ

Bylo to za časů, kdy naše hory ještě zvučely veselou písní fárajících horníků a klapotem vodních kol romantických hamrů na Rolavě.

Jednou pozdě večer se jeden chalupník z Nových Hamrů vracel domů z Perninku, kde byl přes den sekat trávu. Byla již tma, když v lese před sebou spatřil ohýnek. Když přišel blíž, uviděl kolem ohně sedět šest mužů, kteří mlčky hleděli do plamene. Popřál mužům dobrý večer a protože se právě chystal zapálit svou dýmku, zeptal se jich, zda si smí připálit oharkem z ohně. Muži vzhlédli a beze slova si jej prohlíželi. Byly to samé cizí tváře, chudý chalupník je viděl poprvé v životě. Protože mlčeli, optal se jich podruhé. Opět mlčení, jen se zdálo, že jeden z cizinců přikývl. Novohamerský proto přistoupil k ohni, vzal z jeho kraje dva oharky, položil je na tabák v dýmce, zaklapl její víčko a začal kouřit. Pak poděkoval, pozdravil a pokračoval v cestě domů. Dýmal ze všech sil, dýmka však netáhla a stále zhasínala. Mrzutě ji vstrčil do kapsy.

Doma pak po večeři vyprávěl své rodině o zvláštním zážitku. Sáhl po dýmce, aby si v pohodě znovu zapálil. Jaké však bylo jeho překvapení, když pod jejím víčkem objevil dva kousky ryzího zlata.

Poctivému muži připadala celá událost podivná a tajuplná. Svědomí mu bránilo přijmout dar od temných mocností. Pomyšlení na dva kousky zlata jej den ode dne více pálilo. Aby se tíživého daru zbavil a udělal dobrý skutek, věnoval zlato ke zkrášlení novohamerské kapličky.

 

O ZÁNIKU HRADU NA KRUDUMU

Nejimpozantnější, nejmalebnější a pověstmi nejopředenější horou severní části Slavkovského lesa je bezesporu Krudum. Podle staré pověsti stával v šeré minulosti na vrcholu Krudumu hrad, obývaný mocným knížetem. Jeho syn jednou v hádce zabil syna hraběte ze Sokolova. Aby odčinil svůj zlý čin, musel knížecí syn vykonat kajícnou pouť do Říma. Směli jej doprovázet jen čtyři sloužící. Pouť trvala velice dlouho, teprve po dvanácti letech se od hříchu očištěný muž vracel domů. V hlubokých lesích u Plané náhle zaslechl žalostný pláč. Když se obezřetně připlížil houštinami, uviděl asi patnáct lupičů, kteří právě zajali krásnou dívku zjevně urozeného původu. Knížecí syn nemeškal a vyrazil se svými sluhy odhodlaně na zlosyny. Bojoval tak udatně, že v mžiku bylo několik lupičů zabito, ostatní v úděsu prchli. Vysvobozená dívka děkovala svému zachránci a řekla: „ Jsem dcera sokolovského hraběte. Můj otec se Vám za šlechetný čin bohatě odmění." Aniž prozradil, kdo je, pak rytíř doprovodil dívku domů do Sokolova a byl šťasten, že dobrým skutkem alespoň částečně vyvážil svůj někdejší zlý čin. Poté se vrátil na rodný hrad. Udivilo jej, jaké tam vládlo podivné ticho. Od starého kastelána se dozvěděl, že jeho otec již před osmi lety zemřel. Žalem zdrcený syn se po smutné zprávě neprodleně odebral se svými sluhy do nedalekého kláštera sv. Mikuláše, kde byla rodinná hrobka pánů z Krudumu. Když mu mniši odmítli ukázat otcovo tělo, vyrazil násilím klášterní bránu a vnikl do hrobky. Skutečně zde nalezl svého mrtvého otce. Nezemřel však přirozenou smrtí - podle jeho zčernalé tváře syn okamžitě poznal, že byl otráven.

Pln pomstychtivého hněvu se mladý krudumský pán vrátil na hrad. V jeho rozlehlých podzemních prostorách tajně zazdil všechno zlato, peníze a ostatní cennosti. Pak uspořádal velkolepou oslavu svého šťastného návratu z Říma, na kterou pozval všechny sousedy z okolí i se služebnictvem. Když se večer všichni shromáždili v hodovní síni a zábava byla v nejlepším, zatarasil bránu hradu a zapálil jej, takže již nikdo nemohl uniknout záhubě. Hrad se všemi přítomnými shořel až do základů. Ve stejné noci zapálil mstitel také klášter, místo posledního odpočinku svého otce.

O pomstychtivém synovi krudumského knížete, který tak strašně pomstil vraždu otce, od té doby v kraji již nikdo neslyšel. Jedné bouřlivé noci byly trosky krudumského hradu pohlceny zemí i s ukrytými poklady. Od těch dob prý na Krudumu straší. Poklady lze získat jedině na Velký pátek.

 

SLÁVEK A MARA

Počátkem 11.století panoval na loketském hradu mocný hrabě. Mezi jeho podřízenými bylo mnoho věhlasných vladyků a oddaných sloužících. Patřil mezi ně také Slávek, silný a pohledný mladý muž, oblíbenec hraběte. Slávek střežil vnější hradní brány. Byl zamilován do krásné Mary, dcery hradního kováře. Milenci se scházeli tajně, jak jen Slávkova služba dovolovala.

Jednoho dne se hrabě s početnou družinou vydal na lov do okolních lesů. Po jejich odjezdu dal Slávek vytáhnout padací most a pečlivě uzamkl všechny brány. Protože věděl, že se hrabě z lovu vracíval vždy pozdě večer, opustil svou hlídku a pospíchal za Marou, která jej již očekávala. Milencům čas rychle plynul a Slávek ani nezaslechl volání a signály, vyzývající jej k otevření brány lovecké výpravě. Teprve Mara uslyšela, že se hrabě dožaduje vstupu na hrad. Když pak Slávek konečně otevřel, byl jeho pán velmi rozezlen. Slávek jej kajícně prosil o odpuštění a doznal svou lásku k Maře. Hrabě mu odpustil, řekl však, že nemůže potřebovat strážce, jenž je zamilovaný. Láska oslepuje a často vede k zanedbání povinností. Protože však Slávek hradnímu pánovi dlouhá léta věrně sloužil a jen z lásky se provinil, navrhl mu hrabě toto: „ Při dnešním honu jsem v horském údolí našel příhodné místo, na němž chci neprodleně postavit pevnost proti lupičům a cizím i domácím nepřátelům. Pevnost bude hlídána ozbrojenou osádkou, které bys velel ty, Slávku. A abys tam nemusel žít sám, vezmi si sebou Maru. Jsem přesvědčen o tom, že se na tebe mohu v budoucnu vždy spolehnout!"

Slávek vděčně poklekl k nohám hraběte a děkoval mu za laskavost. A vše se stalo podle hraběcího záměru. Nově objevené místo v lesích bylo nazváno NEJDEK. Slávek tam žil s Marou šťastně dlouhá léta a když zemřel, byl podle svého přání pohřben ve sklepeních hradní věže.

 

O LOUPEŽIVÉM RYTÍŘI NA VLČINCI

V hlubokých lesích Vlčince kdysi žil obávaný loupeživý rytíř. Jeho zlé činy naháněly strach širokému okolí. Běda tomu, koho rytíř přistihl ve svém lesním panství! Komu se podařilo uniknout smečce jeho krvežíznivých psů, ten jen málokdy ušel rytířovu meči.

V té době jednomu malému chlapci z Hroznětína těžce onemocněla matka. Lékař se již vzdal všech nadějí na uzdravení choré ženy. Řekl však chlapci: „ Na Vlčinci roste vzácná bylina, jež by snad mohla tvou matku uzdravit. Žádný se však neodváží ji přinést, neboť právě v místech, kde kvete, se neustále prohánějí zlí psi loupeživého rytíře."

Chlapec chtěl své matce pomoci, přemohl proto strach a vydal se na Vlčinec hledat životodárnou bylinu. Opatrně se plížil neschůdnými lesnatými stráněmi a ke své velké radosti našel na skryté mýtince vytoužené byliny. Spěšně si jimi naplnil svůj košík a protože vydávaly zvláštní silnou vůni, potřel si bylinami tváře, ruce a celé tělo - to proto, aby jej nezvětřili rytířovi psi. Bylo však pozdě, neboť smečka již hocha ucítila a s halasným štěkotem se k němu blížila. Chlapec popadl košík s bylinami a horempádem utíkal z prudkého svahu. Psi však byli rychlejší, hocha dostihli, začali jej očichávat ze všech stran, avšak neublížili mu. Vtom se vysoko na skalním útesu objevil samotný rytíř na koni. Hrubým křikem nabádal psi, aby nešťastného chlapce roztrhali. Když viděl, že psi chlapce přátelsky olizují, pobídl koně ostruhami a pozdvihl svůj hrozivý meč k smrtící ráně. Hošík se však hbitě uhnul a vklouzl za kmen silného stromu. Zlostí brunátný rytíř prudce strhl koně. Ten však klopýtl a přepadl přes kořen, takže násilník velkým obloukem vylétl ze sedla a zlomil si vaz o starý smrk. Těla rytíře a nebohého koně se pak skutálela do temného údolí.

Zachráněný chlapec se šťastně vrátil domů. Vývar z byliny matce skutečně pomohl a brzy se uzdravila. Na statečný čin svého synka byla velmi hrdá. Vždyť se pro její zdraví a život odvážil postavit i strašlivému rytíři! Všichni hroznětínští si hocha vážili pro jeho chytrost a odvahu, s níž pomohl své matce a kraj pod Vlčincem osvobodil od krutého utiskovatele.

 

LEGENDA O HROZNATOVI

Hroznata pocházel z významného českého rodu, který měl v západních Čechách bohaté državy. Již okolnosti jeho zrození byly podivuhodné. Narodil se mrtvý. Jeho zoufalá matka v slzách prosila nebesa, aby dítě obživlo. Vroucná prosba byla vyslyšena. Zvláštní milostí osudu byl Hroznata v dětských letech ještě dvakrát zázračně zachráněn od smrti. Jednou byl přejet koly těžkého vozu, jindy spadl do hluboké a dravé řeky. V obou případech spatřil před sebou krásnou, paprsky ozářenou ženu, která nad ním držela ochrannou ruku a uchránila jej od jisté záhuby. Z vděčnosti Hroznata v dospělém věku založil klášter v Teplé a věnoval mu všechen svůj majetek. Sám se stal členem klášterního řádu.

Pečlivě se staral o zdárných chod rozsáhlého klášterního hospodářství. Jednou byl opatem pověřen, aby navštívil statky v Hroznětíně, patřící k tepelskému klášteru. Hroznata si vybral z mnichů společníka a vydal se na cestu. Hroznětínské državy byly jeho nejmilejšími. Do Hroznětína zbývala asi hodina cesty, když byla dvojice zajata loupeživým rytířem, jenž byl zapřísáhlým nepřítelem kláštera. Místo, kde k přepadení došlo, bylo pojmenováno Hroznice, později pak Rosnice.

Rytíř odvedl zajatce na svůj hrad Kynšperk u Chebu /dnes Starý Hroznatov / a vymáhal za Hroznatu od kláštera vysoké výkupné. Tepelští mniši i přes značnou výši požadovaného obnosu výkupné shromáždili, Hroznata jim však vzkázal, ať nic neplatí. Nechtěl, aby klášter kvůli němu přinášel tak velkou oběť. Rytíř se mstil krutým týráním zajatce. Následkem útrap Hroznata dne 14. Července 1217 ve vězení zemřel. Jeho spoluvězeň začal horečnatě pomýšlet na útěk. Jedné noci se žalářní kobka zaplnila jasným světlem a před vězněm stál v bílém rouchu Hroznata. Pokynul rukou a z vězně spadly okovy. Dveře žaláře se otevřely a mnich se mohl bez překážek vrátit do kláštera a podat tam smutnou zprávu o Hroznatově mučednické smrti.

Hroznatovo tělo bylo z Kynšperku převezeno do Teplé a pohřbeno v tamějším klášterním kostele, kde je uloženo v honosném náhrobku až dodnes.

Loupeživý rytíř se stával den ode dne trudomyslnějším, zcela jej opustila radost ze života. Nakonec beze stop zmizel a nikdo o něm již neslyšel.

 

O VELKÉM RYBNÍKU

Před dávnými časy jeden saský šlechtic zavinil smrt člověka. Byl postaven před soud, aby se zpovídal ze svého skutku. Když pak soud nad jeho hlavou vyřkl rozsudek smrti, klesl provinilec k zemi a zoufale zvolal: „ Zemřít tak mlád ! A tolik jsem chtěl na světě vykonat!"

Soudci pojali toto zvolání jako poslední přání před popravou a dali tedy šlechtici určitou lhůtu k vytvoření něčeho velkého.

Dlouhou dobu hledal odsouzený marně vhodnou příležitost. Stanovená lhůta již bezmála uplynula. Při svém hledání přišel také do okolí Hroznětína, kde poznal, že by v podkrušnohorské kotlině mohl být pomocí krátké a vysoké hráze zřízen rozsáhlý rybník. Bez meškání se pustil do díla. Dobrá věc se zdařila. Aby uspíšil naplnění rybníka, založil ještě vodní příkop, přivádějící vodu až do Odeře.

Zbudování rybníka bylo soudem uznáno jako velké a užitečné dílo. Šlechtici byl darován život a navrácena ztracená čest. Vodní nádrž byla nazvána Velkým rybníkem. Na jejím západním břehu brzy vznikla stejnojmenná osada.

 

O ZAKLETÉM POVOZU

Asi čtvrthodinu cesty za Novými Hamry směrem na Jelení stojí u silnice na malé lesní louce pozoruhodná skalka, které místní obyvatelstvo říkalo „ Zakletý povoz". Vypráví se o ní tato pověst.

Před lety, kdy ještě nebyly široké a pohodlné cesty a zdejšími hvozdy vedly jen bažinaté stezky, jel z Jelení do Nových Hamrů plně naložený a 2 koňmi tažený selský povoz. Bez ustání pršelo a cesta byla celá rozmáčená. Vůz se bořil do bahna až téměř k postranicím, koně byli vyčerpaní a jen pomalu se dostávali vpřed. Vozka je štval, chtěl se dostat do cíle cesty ještě před setměním. Nevyhnutelně nastala chvíle, kdy zvířatům došly síly a již nemohla dál. Vozka klel a začal koně surově bít. Při jedné z jeho hrubých kleteb náhle silně zahřmělo. Vozka i koně zmizeli. Jen vůz se skříněmi, peřinami a truhlami tu stál zkamenělý. Zkameněla dokonce i jedna cestou ztracená /poblíž odbočky silnice na Chaloupky/ dřevěná truhla - dodnes lze v hranolovitém skalním bloku spatřit klíčovou dírku.

Bizarní skála tu od věků stojí jako varovný symbol pomsty lesních bohů, jejichž klid byl člověkem opovážlivě porušen.

 

BENÁTČAN V TEPLIČCE

V Tepličce žili před dávno minulými lety prostí manželé. Jednoho dne vstoupil do jejich stavení Benátčan a poprosil je o přístřešek. Dostalo se mu přívětivého přijetí. Manželé se k snědému cizinci chovali velmi přátelsky, pociťovali však bázeň z jeho tajuplnosti. Ta se posléze vytratila, když vídali, jak se jejich host každý večer vroucně modlil. Benátčan se celé dny toulal v okolních horách, kde proutkařením zkoumal skrytá místa, jež patrně dobře znal již z dřívějška. Brzy objevil v lesích značné poklady. I poté však stále pokračoval ve svém neobyčejném konání. Uplynulo několik let, aniž manželé blíže poznali, co cizinec vlastně dělá. Jednoho dne se Benátčan vrátil do chalupy se zamračenou tváří. Marně se jej manželé ptali po příčině - zůstal mlčenlivý a uzavřený sám do sebe. Druhého dne se objevil ve světnici se sbalenými zavazadly, s manželi se rozloučil a řekl: „ Dobří lidé, děkuji vám za dlouholeté pohostinství, jež jste mi přátelsky poskytovali. Vracím se teď do své vlasti. Abyste na mne měli památku, přijměte tyto šedé koule a pečlivě je opatrujte! Kdyby vás postihla bída, jděte s nimi do Karlových Varů a prodejte je zlatníkovi. Bude vám jistě pomoženo." Po těchto slovech Benátčan zmizel.

Přišla a do propasti zapomenutí opět odešla mnohá léta. Manželé v Tepličce velmi zestárli a těšili se houfem vnoučat. V té době je náhle opustilo štěstí a osud je začal stíhat krutými ranami. Zlé krupobití jim zničilo celou lopotně vzdělanou úrodu a k dovršení všech běd vyhořel jejich domek se vším, co v něm bylo. Manželé si zachránili jen holé životy. Ve chvíli nejhlubšího zoufalství si stařenka vzpomněla na dar Benátčana, který po jeho podivném rozloučení uložili do truhly a více se jím nezabývali. Po chvilce hledání našli šedé koule zcela neporušené pod troskami spadlého komína. Ó, jak byli stařečkové šťastní a jak velebili šlechetného dárce, když jim karlovarský zlatník za koule zaplatil nečekaně mnoho peněz! V Tepličce vyrostl za spáleništi záhy nový krásný dům, jehož obyvatelé až do skonání vděčně vzpomínali na záhadného Benátčana.

 

ŠEMNICKÁ SKÁLA

Ještě v minulém století se Šemnické skále říkalo „ Panenský skok". O původu tohoto nezvyklého jména kolovala pověst:

Ve středověku vládl na Andělské hoře krutý hradní pán, jenž byl postrachem svých poddaných i krajem cestujících kupců. Jednoho dne si zamanul, aby mu jistý poddaný poslal na hrad svou dceru. Panna se rytíře natolik bála, že uprchla do lesů, kde se živila kořínky a lesními plody. Před nepřízní počasí si našla útulek v jeskyni. Hradní pán byl velmi rozezlen nad tím že poddaný nesplnil jeho příkaz a dal jej uvrhnout do nejhlubších vězeňských kobek. Tam měl ubožák setrvat, dokud jeho dcera nepřijde na hrad. Kdyby dívka věděla, že je její otec ve vězení, jistě by se byla sama obětovala, aby jej zachránila. Protože se však od svého útěku z domova varovala styku s lidmi, nevěděla o otcově zajmutí.

Byla v lese již několik týdnů. Větvemi smrků začal vát studený podzimní vítr. Jednoho dne, když děvče zrovna sbíralo klestí pro otop své jeskyňky, uslyšelo zcela blízko troubení loveckého rohu hradního pána, který si s družinou vyjel na hon. Dívka se k smrti polekala a utíkala k nedaleké skále, aby se tam ukryla. Bylo však pozdě. Hradní pán ji spatřil, pobídl svého koně a počal pannu pronásledovat. Hustý les byl dívce nápomocný v útěku, neboť snadno proklouzávala spletitým větvovím, které pro jezdce představovalo obtížnou překážku. Podařilo se jí dosáhnout vrcholku skály, tam však již nemohla dále, neboť útes spadal prudce téměř 150 metrů do hlubiny. A tu již na skálu dospěl i její pronásledovatel, který propukl v hrubý chechot, když viděl, že mu kořist nemůže uniknout. Nešťastné děvče kleslo na kolena, prosilo nebesa o pomoc a odevzdaně se pak vrhlo na předsunutý skalní výstupek pod sebou. Přikrčilo se na něm a přidrželo malého keříku. Rytíř, překvapený náhlým zmizením děvčete, rozlíceně vzkřikl a bodl koně ostruhami tak bolestně, že zvíře vyděšeně vyrazilo vpřed. Marně se surovec snažil strhnout koně zpátky. Kůň i s jezdcem se přes hlavu dívky zřítili do zející propasti, kde se oba rozdrtili. Tím byl celý kraj osvobozen od nenáviděného utiskovatele.

Děvče, jež se hned vrátilo domů, pak společně se svým otcem dalo na skále vztyčit velký kříž na místě, odkud se odvážilo spásného skoku.