Kapitoly z historie Božího Daru

PhDr. Stanislav Burachovič

 

OBSAH:

Těžba stříbra a cínu v oblasti Božího Daru
Založení a vývoj města Božího Daru
Boží Dar jako středisko zimních sportů a turistiky
Umělecko-historické památky Božího Daru
Božídarské rašeliniště
Anton Günter
Nikos Kazantzakis
Krušnohorské vánoce
Domácí výroby a živnosti

Těžba stříbra a cínu v oblasti Božího Daru

Založení Božího Daru úzce souvisí s těžbou stříbra a cínu. Území pozdějšího Božího Daru patřilo od roku 1424 českým pánům z Tetova. Po smrti Jiřího Viléma z Tetova připadlo Jiřímu z Poděbrad. Ten je v roce 1459 předal jako svatební dar své dcery Zdenky saskému kurfiřtovi Albrechtovi. Oblast Božího Daru se tak stala součástí saského panství Schwarzenberg. Po roce 1528 byla v regionu nalezena bohatá ložiska stříbrné rudy. O rok později, dne 13. května 1529, proto saský kurfiřt Johann Friedrich vyhlásil pro území severně od šlikovského Jáchymova kutací svobodu. V roce 1534 dostal Boží Dar horní řád. Rychlý rozmach dolování vedl k četným sporům o průběh státní hranice mezi Čechami a Saskem. Kurfiřt Johann Friedrich roku 1533 smlouvou s dědici pánů z Tetova region získal do svého vlastnictví. V témže roce byla z popudu schneebergských horníků zahájena výstavba obce Božího Daru podle předem stanoveného zastavovacího plánu. Podle pověsti se nová obec původně nazývala Wintersgrün. Název Boží Dar údajně vzešel z výroku saského kurfiřta Johanna Friedricha, jemuž horníci při jeho návštěvě Božího Daru roku 1546 nabídli k odpočinku sedačku ze stříbra. Panovník ji odmítl použít se slovy: „ Tento ušlechtilý kov je Vaším chlebem, je to dar Boží".

Prvotním způsobem těžby stříbra a cínu bylo povrchové dolování na výstupech rudných žil a rýžování v náplavech potoků. Podél říčky Černé západně od Božího Daru se zachovalo mnoho rýžovnických sejpů, pozůstatků někdejšího rýžování. Po vyčerpání snadno přístupných primárních ložisek horníci přikročili k hlubinné těžbě ražením štol a šachet. Vytěžené rudy se dále zpracovávaly ve stoupách, mlýnech, hutích a hamrech. Nejbohatší božídarskou stříbrnou šachtou byl kolem roku 1540 důl sv. Vavřince Export zušlechtěného surového stříbra a cínu z tzv. lesních cínových dolů v oblasti Boží Dar, Horní Blatná, Pernink, Abertamy a Hřebečná byl v 16. století velmi významný. S krušnohorským cínem se obchodovalo po celé Evropě.

Kromě stříbra a cínu se v okolí Božího Daru těžily také rudy železné, kobaltové a vismutové. V roce 1561 zde bylo nalezeno i několik zrn zlata, která byla předána králi. Význam božídarského dolování začal klesat koncem 16. století. Citelnou ztrátou byla pro místní hornictví vynucená emigrace luteránských horníků a důlních podnikatelů do Saska po roce 1624. Těžba cínu, byť velmi nízká, se v okolí Božího Daru udržela až do počátku 19. století, zcela zanikla v roce 1820.

Založení a vývoj města Božího Daru

Dne 6. června roku 1546 získal Boží Dar od saského kurfiřta Johanna Friedricha jakožto zakládací listinu privilegium svobodného horního města. Tou obyvatelům města povolil těžbu stříbra a cínu, založení farního kostela, volné obchodování a provozování řemesel jakož i týdenní a výroční trhy.. Toto zásadní městské privilegium dne 25. července 1608 v Praze potvrdil římský císař a český král Rudolf II. a navíc obohatil právem městského soudu, obchodu se solí a právem pivovárečným. O pět let později (3. ledna 1613) tato práva ve Vídni potvrdil také římský císař a český král Matyáš II. Pergamenové originály těchto tří listin jsou dnes uloženy ve Státním okresním archivu v Karlových Varech.

V letech 1546-1547 Boží Dar připadl k zemím české koruny. I poté trvající spory o hraniční území byly definitivně zakončeny tzv. schneebergskou dohodou z 26. října 1556 mezi českým královstvím a saským kurfiřtstvím. Na jejím základě byly přesně vymezeny hranice obou zemí a v létě 1558 vyznačeny hraničními kameny.

Vrcholný rozmach božídarského dolování spadá do 50. a 60. let 16. století, kdy město mělo přes 2000 obyvatel.

V roce 1580 král Rudolf II. povýšil Boží Dar na královské horní město.

Během třicetileté války byl Boží Dar několikrát vystaven drancování a násilnostem. Roku 1643 byl vypleněn Švédy.

Po útlumu dolování v 17. a 18. století se původní živé hornické středisko postupně proměnilo v poklidné horské městečko, jehož obyvatelé se živili různými domácími výrobami. Kolem roku 1800 měl Boží Dar necelých 1400 obyvatel a na 200 domů.

Během první světové války padlo 88 mužů z Božího Daru. Jejich památku uctil v roce 1925 pomník na náměstí.

Po první světové válce se Boží Dar stal oblíbeným letoviskem a střediskem letní turistiky a zimních sportů.

Boží Dar jako středisko zimního sportu a turistiky

Již od konce minulého století se Boží Dar, nejvýše položené městečko střední Evropy, stal oblíbeným centrem zimních sportů. První lyžaři se ve zdejších příhodných terénech objevili v zimě roku 1890. Byli to mladí

Norové, kteří studovali v saské Mittweidě. Ti založili lyžařskou tradici Božího Daru. V roce 1901 zde vznikl lyžařský klub Austria, první svého druhu v Krušných horách.

Hlavním výletním cílem a atrakcí celé oblasti byl již od počátku 19. století nejvyšší vrcholek Krušnohoří Klínovec (1244 m). Jeho návštěvnost se výrazně zvýšila po vybudování rozhledny roku 1884. Z české i německé strany sem zajíždělo stále více turistů. Na Klínovec jezdili na výlety i lázeňští hosté z Karlových Varů. Vybudování klínovecké rozhledny jáchymovským Krušnohorským spolkem stálo u zrodu tradice zdejšího turistického ruchu. V souvislosti s rozvojem zimní a letní turistky byly na Božím Daru postupně zřizovány nové restaurace a hotely. K nejoblíbenějším patřily před rokem 1945 restaurace a hotely Zelený dům, Hieke, tzv. Naturfreundehaus, Zur Höhenluft, Oppel, Wunderblume aj. Návštěvnost Božího Daru se také zvýšila po založení radioaktivních lázní v Jáchymově roku 1906. Velké zásluhy na propagaci Božího Daru jakožto turistického střediska měly Spolek pro cizinecký ruch na Božím Daru a v oblasti Klínovce (Fremdenverkehrverein für Gottesgab und das Keilberggebiet), založený roku 1930 a Hornokrušnohorský spolek zimních sportů (Obererzgebirger Wintersportverein). Důležitou základnou zimního sportu se v roce 1922 stal sjezdový a skokanský areál na Klínovci. Oživení cestovního ruchu přineslo kolem roku 1930 zřízení pravidelných autobusových linek mezi Božím Darem,Jáchymovem a Karlovými Vary.

Nejpamátnějším hostincem a hotelem Božího Daru je tzv. Zelený dům, jeden z nejstarších objektů Božího Daru z l. poloviny 16. století.

V hale hotelu je nástěnná malba zachycující uvítání saského kurfiřta Johanna Friedricha na Božím Daru. V roce 1542 v Zeleném domě přenocoval reformátor Martin Luther při své cestě z Wittenbergu do Jáchymova. Tuto událost připomíná pamětní nápis.

Hlavním lyžařským terénem Božího Daru je již přes 70 let úbočí Klínovce zvané Neklid s několika sjezdovými drahami, vleky a parkovištěm.

Rozvoj Božího Daru jakožto zimního střediska v novější době podpořilo i otevření hraničního přechodu do bývalé NDR roku 1971 a zejména pak úplné otevření hranic po roce 1989.

Po roce 1990 došlo v okolí Božího Daru k rozsáhlé technické modernizaci lyžařských terénů a jejich zařízení , byly vybudovány cyklostezky a několik informačních center. Boží Dar je významným sídlem stanice Horské služby České republiky.

Umělecko-historické památky Božího Daru

Ze staré zástavby Božího Daru se zachovalo jen několik památek, většina domů shořela při velkém požáru 4. května 1808. Shořely 104 domy včetně staré radnice, fary a školy.

Dominantou a současně i nejvýznamnější památkou Božího Daru je farní kostel sv. Anny. Byl postaven podle plánů Philipa Hegera roku 1771 na místě staršího renesančního chrámu z roku 1593. Umělecko-historickým skvostem kostela je osmiboká cínová křtitelnice z roku 1612, dílo jáchymovského cínaře Leonharda Dürra. Zdobí ji mistrovský reliéfní vlys s motivy sedmi svobodných umění. Druhou nejvýznačnější budovou obce je klasicistní radnice, postavená roku 1845 na místě staršího objektu .

U hotelu Zelený dům stojí pamětní sloup místního faráře a pozdějšího pražského světícího biskupa Franze Wilhelma Tippmanna. Ten se na Božím Daru zasloužil o výstavbu špitálu pro chudé. Tippmannův pomník byl odhalen roku 1888.

Z dochovaných barokních památek zasluhuje pozornost socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1707. Na náměstí u radnice se nachází pomník krušnohorského písničkáře a místního rodáka Antona Günthera. Moderní plastika zde upomíná na božídarský pobyt slavného řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise v letech 1929 - 1932.

Božídarské rašeliniště

Vzácnou přírodní lokalitou Božího Daru je státní rezervace Božídarské rašeliniště. Má rozlohu 929,57 hektarů. Chráněným přírodním územím bylo rašeliniště prohlášeno v roce 1965. Roku 1972 zde byla zřízena naučná stezka dlouhá 3,2 km s 12 zastávkami. Ta návštěvníky rezervace podrobně informuje o nejcennějších botanických, faunistických a historických prvcích rašeliništního ekosystému. Botanickou raritou rašeliniště jsou porosty břízy zakrslé (Betula nana L.), glaciální relikt (pozůstatek doby ledové). V rozsáhlých plochách tzv. borovice blatky (kleče ) lze kromě jiných vzácných a ohrožených druhů rostlin najít také masožravou rosnatku okrouhlolistou ( Drosera rotundifolia L. )

Rašelina se zde již od 18. století ručně dobývala a používala po vysušení k otopu. Vyříznuté kvádry rašeliny se nazývaly borky a jejich těžba borkování.

Dominantou rašeliniště je Božídarský Špičák (1115 m), nejvyšší čedičová kupa sopečného původu ve střední Evropě, opředený řadou pověstí o zde rostoucí zázračné květině. Podle ní se jmenoval oblíbený, dnes již neexistující, hostinec na úpatí Špičáku (Wunderblume-Zázračná květina).

Anton Günther

Nejznámějším německým božídarským rodákem byl lidový písničkář Anton Günther ( 5.6.1876-29.4.1937). Skládal písně motivované ponejvíce láskou k domovu v Krušných horách a obdivem k jejich přírodním krásám. Písničky nejen psal, ale také sám interpretoval za doprovodu kytary, houslí či tahací harmoniky. Své písně vlastním nákladem vydával s ilustracemi na speciálních pohlednicích. Ještě za Güntherova života byly vydány desítky zpěvníků, notových sbírek a textových sborníků s jeho tvorbou.

Anton Günther původně chtěl vystudovat lesnictví, což ale pro chudobu rodičů nebylo možné.V Annabergu se začal učit litografem. Výuční list získal v tiskárně A.Haaseho v Praze. I přes lákavou nabídku práce v Dánsku se Anton Günther vrátil domů na Boží Dar. V první světové válce byl tehdy již známý písničkář na italské frontě těžce zraněn. Po návratu z vojenského lazaretu domů již nikdy neopustil rodný Boží Dar. Až do konce života zde žil jako prostý chalupník, hudbou si jen vylepšoval skromné živobytí. Svou pozemskou pouť ukončil sebevraždou, jejíž pohnutky nebyly nikdy objasněny. Životopiscem Antona Günthera se stal dr. Gerhard Heilfurth, který roku 1937 vydal o krušnohorském bardovi monografii s texty všech jeho písniček. Kniha se dočkala již devíti vydání, naposledy zatím vyšla v roce 1994.

Güntherovy písničky v Krušnohoří doslova zlidověly a staly se duchovním majetkem několika generací německého obyvatelstva hor. Namátkou jmenujme názvy některých velmi populárních skladeb: Pozdrav Krušným horám, Pochod lyžařů, Doma je doma, Les usíná, Píseň o borůvkách, Nezapomeň na svůj domov, Když je práce hotová aj.

Hrob Antona Günthera na Božím Daru, zdobený bronzovým reliéfem písničkáře od Hermanna Rosy, je poutním místem, které již desítky let hojně navštěvují početní ctitelé Güntherova díla.

Nikos Kazantzakis

Nejvýznamnější osobností světového věhlasu, jejíž život byl na několik let úzce spjat s Božím Darem, byl slavný řecký spisovatel Nikos Kazantzakis ( 1883-1957). Na Boží Dar se uchýlil na základě doporučení českého novináře a spisovatele Egona Ervína Kische, aby zde mohl v klidu pracovat na dvou reportážních knihách a filmových scénářích. Kazantzakis pobýval na Božím Daru dvakrát. Poprvé zde setrval od 10. května 1929 do 9. dubna 1930, podruhé přijel na konci června roku 1931 a žil na česko-saské hranici do 31. května 1932. Místem jeho bydliště se stala osada Myslivny při silnici mezi Božím Darem a Horní Blatnou. Kazantzakis se ubytoval v domě pana Filipa Krause, kde měl pronajaty 2 místnosti. Řecký spisovatel zde nalezl vytoužený klid na práci. Boží Dar mu poskytl potřebnou samotu. Velmi rád se procházel po okolních pláních a chodil na nákupy do 2 km vzdáleného obchodu na Božím Daru. Kazantzakis samotu miloval. Kdysi řekl: „ Přál bych si žít vždy devět měsíců v absolutní samotě a tři měsíce cestovat. To by bylo přesně to, co potřebuji. Kontakt s lidmi, společenský život a aktivita mě neinspirují, jsou pro mne zbytečné a deprimující. Mnoho samoty, horečné cestování a

zase samota - to je můj rytmus." Boží Dar byl pro Nikose Kazantzakise ideálním místem pro ztišení mysli a k nalezení tvůrčí inspirace horskou přírodou. Tato inspirace se odrazila v Kazantzakisově pozdějším díle.

Krušnohorské vánoce

Krušnohorské zimy měly bývaly v minulosti vždy plné sněhu, dlouhé a také strastiplné. Jejich hlavní církevní a zvykovou událostí byly svátky vánoc. Blízkost Saska se na Božím Daru projevila řadou typických vánočních obyčejových artefaktů převzatých ze saského území. O vánocích zdobily božídarské domácnosti betlémy, pohyblivé modely dolů, obloukové svícny, louskáčky ořechů v podobě mužských figurek, kouřící panáčci s voňavými františky a zejména velké množství dřevěných vyřezávaných figurek. Ty se kupovaly hlavně na saské straně pohoří, kde byly oblíbeným zbožím vánočních trhů.

Božídarští řezbáři a truhláři zhotovovali jako místní specialitu dřevěné kříže sestavené ze stovek drobných štípánek.

Hlavními součástmi a symboly vánoc byly betlém, ozdobený smrček, slavnostní večeře o Štědrém dnu a štědrovečerní nadílka s Ježíškem.

Štědrovečerní večeře bývala v chudých domácnostech Krušnohoří mnohem skromnější nežli v podhorských regionech Karlovarska. Sestávala zpravidla z polévky, smažené ryby a vánočky či jablečného závinu. Jedly se také žemle máčené v teplém mléce a houbová omáčka s bramborovým knedlíkem.

Domácí výroby a živnosti

Po zániku hornictví si obyvatelé Krušnohoří museli hledat nové zdroje obživy. Už koncem 16. století a zejména po třicetileté válce se v pohoří objevily některé specifické domácí výroby. Největší význam mělo v oblasti mezi Kraslicemi a Božím Darem paličkování krajek, jež bylo převzato ze saského Annabergu již po roce 1561.

V 18. a 19. století bylo na Božím Daru důležitou živností lidové muzikantství. Místní potulní hudebníci jezdili po celé Evropě, hráli v malých vandrovních skupinách či v lázeňských orchestrech v Karlových Varech, Teplicích aj. Božídarským hudebníkům se lidově říkalo „ Fatzer". Cesty božídarských hudebníků za výdělkem byly někdy velmi daleké, známé jsou např. jejich pobyty ve Frankfurtu, Berlíně, Petrohradě,Turecku aj. Na starou místní tradici lidového muzikantství navázal na přelomu 19. a 20. století božídarský písničkář Anton Günther.

V 19. století se na Božím Daru šily rukavice, punčochy a zhotovovaly kartonáže.

Paličkování krajek, vyšívání, dřevařství, sbírání a prodej lesních plodin (houby, borůvky, brusinky), povoznictví, těžba rašeliny, pašování zboží přes hranici a výroba krabic se na Božím Daru udržely až do roku 1945.

V dnes zaniklém hostinci Wunderblume na úpatí Božídarského Špičáku byl před druhou světovou válkou vystaven jedinečný cyklus obrazů od malíře Gustava Zindela, který zachycoval řadu typických božídarských pracovních činností, např. kosení trávy, kácení stromů, paličkování krajek, těžbu rašeliny, sběr borůvek, povoznictví a řezbářství.